Nový začátek: Jak jsem našel domov, když už jsem nevěřil v lásku

„Nechci tam jít! Slyšíte mě? Nechci!“ křičel jsem, zatímco mě teta Jana táhla za ruku chodbou dětského domova v Brně. Slzy mi tekly po tvářích a srdce mi bušilo jako splašené. Věděl jsem, co mě čeká – další rodina, další pokus, další zklamání. Už jsem to zažil tolikrát, že jsem přestal počítat. Vždycky to začalo stejně: úsměvy, sliby, dárky. A pak najednou ticho. Odmítnutí. „Honzo, musíš to aspoň zkusit,“ šeptala teta Jana, ale já už jí nevěřil. Nikomu jsem nevěřil.

Bylo mi dvanáct a měl jsem pocit, že už jsem starý na to, abych někoho zajímal. Děti jako já nikdo nechce. Malé děti mají šanci, ale já? Já byl problémový, uzavřený, prý „těžko zvladatelný“. Všichni to říkali. Když mě před dvěma lety vrátila rodina Novotných zpátky do domova, protože „nezapadám“, něco ve mně umřelo. Od té doby jsem se rozhodl, že už nikdy nikomu neotevřu srdce.

A teď tu byli oni – Petr a Martina. Seděli v návštěvní místnosti, nervózně se usmívali a v rukou drželi krabici Lega. „Ahoj Honzo,“ řekla Martina tiše. „Jsme moc rádi, že tě poznáváme.“ Jen jsem pokrčil rameny a díval se stranou. Petr se snažil navázat rozhovor: „Slyšeli jsme, že rád stavíš věci. Taky jsem jako malý miloval Lego.“ Mlčel jsem. V hlavě mi běželo jen jedno: stejně mě nechtějí.

První návštěva byla trapná a krátká. Když odešli, slyšel jsem tetu Janu, jak si povídá s vedoucí: „Nevím, jestli to má cenu. Honza je pořád uzavřený.“ Ale oni přišli znovu. A znovu. Přinesli mi knížku o vesmíru, vzali mě na výlet do planetária. Pořád jsem čekal, kdy to vzdají.

Jednou večer jsem zaslechl Martinu, jak šeptá Petrovi na chodbě: „Co když nás taky odmítne?“ Petr ji objal: „Musíme vydržet. On potřebuje čas.“ Ta slova se mi zaryla do paměti.

Po několika týdnech mi nabídli, jestli nechci jet na víkend k nim domů. Bál jsem se, ale zároveň mě něco táhlo. Jejich byt byl malý, ale útulný. Martina uvařila svíčkovou – prý její specialitu – a Petr mi ukázal staré fotky z dětství. Večer jsme hráli deskovky a já poprvé po letech zapomněl na strach.

Ale pak přišla noc. Probudil jsem se zpocený ze zlého snu – zase jsem byl sám v prázdném pokoji dětského domova. Martina mě našla sedět na chodbě a třást se. „Honzo, co se děje?“ zeptala se opatrně. „Stejně mě nechcete,“ vyhrkl jsem mezi vzlyky. „Všichni mě nakonec vrátí.“ Martina si ke mně sedla a objala mě: „My tě nikam nevrátíme. Slibuju.“ Ale já už na sliby nevěřil.

Následující týdny byly jako na houpačce. Někdy jsem byl veselý a otevřený, jindy jsem je odstrkoval a schválně zlobil – jen abych je donutil odejít dřív, než to udělají sami. Jednou jsem rozbil vázu a čekal výbuch hněvu. Místo toho Petr jen povzdechl: „To se stane. Ale příště nám to řekni rovnou.“ Nechápal jsem to.

Jednoho dne jsme šli spolu na hřbitov za jejich synem Tomášem, který zemřel před pěti lety při autonehodě. Martina mi cestou řekla: „Víš, Honzo, my jsme taky dlouho nevěřili, že ještě někdy budeme rodina.“ Najednou mi došlo, že i oni mají své rány.

Po půl roce mi sociální pracovnice oznámila, že Petr s Martinou chtějí být moji pěstouni natrvalo. Měl bych radost? Měl bych se bát? Večer před podpisem smlouvy jsem seděl u okna a díval se na hvězdy. Petr si ke mně přisedl: „Honzo, víš… rodina není o tom být dokonalý. Je to o tom být spolu i když je těžko.“ Mlčel jsem dlouho, pak jsem zašeptal: „A co když vás zklamu?“ Petr mě objal: „To už se stalo dávno nám všem. Ale pořád jsme tady.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem věřil, že možná opravdu patřím někam.

Dnes je to rok, co žiju s Petrem a Martinou. Není to vždycky lehké – občas mám strach, že o všechno přijdu. Ale učím se věřit tomu, že láska může vydržet i po tolika zklamáních.

Někdy si večer před spaním říkám: Kolik dětí v Česku asi pořád čeká na svůj domov? Proč je tak těžké věřit druhým i sobě? Co byste udělali vy na mém místě?