Mezi dvěma ohni: Příběh o lásce, ztrátě a rodinných očekáváních

„Kláro, já už to tady prostě nevydržím! Musíme se odstěhovat, a to hned!“ Tchyně stála uprostřed našeho obýváku, ruce v bok, oči plné výčitek. Petr seděl vedle mě na pohovce, hlavu v dlaních. Naše dcera Anička si hrála v koutě s plyšovým medvědem a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Byl to obyčejný čtvrteční večer. Venku pršelo a já doufala, že si po práci konečně odpočinu. Místo toho přišla Marie, Petrova matka, s kufrem v ruce a s tímhle ultimátem. Prý ji sousedé v jejím paneláku šikanují, prý už nemůže dál žít sama. A tak se rozhodla, že se nastěhuje k nám – nebo spíš že my se přestěhujeme za ní na vesnici do jejího starého domu.

„Mami, vždyť víš, že Klára má práci tady v Praze. Anička chodí do školky za rohem. Nemůžeme jen tak všechno opustit,“ snažil se Petr tiše odporovat.

Marie ho však přerušila: „A co já? Já už nemám nikoho jiného! Ty jsi můj jediný syn. Myslíš, že mě necháš samotnou?“

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Věděla jsem, že Petr je mezi dvěma ohni. Miluje mě i naši dceru, ale zároveň cítí povinnost vůči své matce. A já? Já jsem byla vždycky ta rozumná, ta, která ustupuje. Ale tentokrát jsem cítila, že už nemůžu dál.

Když Marie odešla do kuchyně, otočila jsem se k Petrovi: „Petře, já už tohle nezvládám. Každý den je to stejné – tvoje máma něco chce a my se musíme přizpůsobit. Co bude dál? Opravdu chceš, abychom všechno opustili?“

Petr mlčel. Viděla jsem v jeho očích slzy. „Já nevím, Kláro. Nechci tě ztratit. Ale máma…“

Vzpomněla jsem si na naše začátky. Jak jsme spolu bydleli v malém bytě na Žižkově, jak jsme šetřili na dovolenou u Máchova jezera. Jak jsme plakali štěstím, když se narodila Anička. Tehdy jsme byli jen my dva – teď mám pocit, že nás někdo rozděluje.

Další dny byly jako zlý sen. Marie začala přestavovat náš byt podle svého gusta – přesouvala nábytek, kritizovala moje vaření i výchovu Aničky. „Kláro, dítě potřebuje režim! Takhle ji rozmazluješ,“ říkala mi denně.

Jednou večer jsem slyšela, jak mluví s Petrem v ložnici: „Ta tvoje žena tě vůbec nerespektuje! Kdybys byl s Lenkou, jak jsem ti vždycky říkala…“

Zamrazilo mě. Lenka byla Petrova bývalá přítelkyně – tichá, poslušná, přesně podle Mariiných představ. Já byla vždycky jiná – tvrdohlavá a nezávislá.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Petr byl stále více uzavřený do sebe, Anička začala být plačtivá a já měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama.

Jednoho rána jsem našla Aničku sedět na posteli s uplakanýma očima: „Maminko, proč je babička pořád zlá?“

To byla poslední kapka. Vzala jsem si volno v práci a šla jsem na procházku do Stromovky. Sedla jsem si na lavičku a brečela jako malá holka. V hlavě mi běžely všechny ty roky ustupování – kvůli Petrovi, kvůli Marii, kvůli tomu, aby byl klid.

Když jsem se vrátila domů, Marie seděla u stolu a vykládala Petrovi: „Musíte si vybrat – buď půjdete se mnou na vesnici, nebo…“

Přerušila jsem ji: „Dost! Už toho mám dost! Tohle je náš domov a já ho neopustím jen proto, že vy to chcete. Jestli vám je tu špatně, najdeme vám jiné řešení – ale my s Aničkou zůstaneme.“

V místnosti bylo hrobové ticho. Petr se na mě podíval s úlevou i strachem zároveň. Marie vstala a odešla do pokoje.

Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. Poprvé za dlouhou dobu jsme byli upřímní – o jeho pocitech viny vůči matce, o mém strachu z toho být pořád ta druhá. Dohodli jsme se, že najdeme Marii pečovatelku a pomůžeme jí najít menší byt blíž k nám.

Nebyla to jednoduchá cesta. Marie nás několik týdnů ignorovala a vyhrožovala, že už nás nikdy nechce vidět. Ale časem pochopila, že její syn má vlastní rodinu a že nemůže žít minulostí.

Dnes je to rok od té hádky. S Petrem jsme silnější než kdy dřív. Anička je veselá a já mám konečně pocit domova.

Někdy si ale kladu otázku: Je správné postavit vlastní štěstí nad očekávání rodiny? Nebo jsme všichni jen oběťmi svých rolí?

Co byste udělali vy na mém místě?