Sousedka Radka mi zachránila život: Jak jsem znovu našla smysl po odchodu dětí z domova

„Mami, nezlob se, ale dneska to zase nestihneme. Kluci mají trénink a já musím ještě do práce.“ Hlas mé dcery Lucie zněl ve sluchátku omluvně, ale já už dávno poznala, že to není výjimka, ale pravidlo. Položila jsem telefon na stůl a zadívala se na prázdný hrnek od kávy. V bytě bylo ticho, které mě pálilo až do kostí.

Ještě před pár lety byl náš byt plný smíchu, hádek o koupelnu a vůně pečených buchet. Teď jsem tu byla jen já a ozvěna vzpomínek. Syn Petr se odstěhoval do Brna za prací, Lucie má dvě děti a manžela, který je pořád v práci. Všichni mají své životy. Já zůstala sama.

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Prasklá žárovka v předsíni zůstala týdny nevyměněná, protože jsem se bála stoupnout na židli. Lednice byla plná prošlých jogurtů, protože jsem zapomínala jíst. Každý večer jsem seděla u televize a předstírala, že mě baví pořady, které jsem nikdy neměla ráda.

Jednoho deštivého odpoledne někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a stála tam Radka – nová sousedka z vedlejšího bytu. „Dobrý den, paní Novotná, nevíte náhodou, kde se tu vypíná hlavní jistič? Vypadl mi proud a nevím si rady.“

Radka byla o dvacet let mladší než já, s rozcuchanými vlasy a věčně usměvavýma očima. Pomohla jsem jí najít jistič a ona mi na oplátku nabídla kávu. Seděly jsme u ní v kuchyni, povídaly si o všem možném – o práci, o dětech, o životě. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem se necítila sama.

Začaly jsme se vídat častěji. Radka mě občas pozvala na večeři nebo na procházku do parku. Jednou mě dokonce vytáhla na koncert v místním kulturním domě. „Nebojte se, paní Novotná, život nekončí tím, že děti odejdou z domu,“ smála se a já jí začala věřit.

Moje děti si všimly změny. „Mami, ty nějak záříš,“ řekla mi Lucie při jedné vzácné návštěvě. „Máš někoho?“ smála se polohlasem. „Mám – skvělou kamarádku,“ odpověděla jsem upřímně.

Jednou večer mi Radka volala: „Potřebuju pomoct s dortem pro syna na oslavu. Přijdeš?“ Byla jsem překvapená – vždyť já už roky nepekla! Ale šla jsem. Smály jsme se nad rozteklým krémem a připáleným korpusem. „Jste jako moje druhá máma,“ řekla mi Radka tiše, když jsme seděly u čaje.

Začala mě brát s sebou i mezi své přátele. Zpočátku jsem byla nesvá – byli mladší, hlučnější, měli jiné starosti. Ale přijali mě mezi sebe. Najednou jsem měla pocit, že někam patřím.

Jednoho dne mi zavolal Petr: „Mami, slyšel jsem od Lucie, že teď pořád někde lítáš s tou sousedkou Radkou. Jsi v pořádku?“ Jeho hlas byl plný obav i úlevy zároveň. „Jsem v pořádku, Petře. Poprvé po dlouhé době,“ ujistila jsem ho.

Ale nebylo to vždy jednoduché. Lucie mi jednou vyčetla: „Mami, proč jsi nám nikdy neřekla, že je ti tak smutno? My jsme to nepoznali.“ Mlčela jsem. Jak jim vysvětlit, že samota je jako pomalý jed? Že člověk nechce být na obtíž? Že čeká na telefonát nebo návštěvu jako na milost?

Jednou večer jsme s Radkou seděly na balkoně a dívaly se na světla města. „Víte, paní Novotná,“ začala opatrně Radka, „já taky nejsem šťastná pořád. Manžel odešel před rokem a syn je většinu času u otce. Vy jste mi pomohla víc než já vám.“

V tu chvíli jsem pochopila, že přátelství není jen o tom brát, ale i dávat. Začala jsem Radce pomáhat s domácností, hlídala jí syna, když potřebovala do práce nebo si jen odpočinout. Najednou jsem měla pocit užitečnosti.

Naše přátelství bylo pro mnohé překvapivé – dvě ženy z různých generací, které spojila samota i touha po blízkosti. Lidé v domě nás začali zdravit jinak – s úsměvem a zájmem.

Dnes už vím, že život nekončí odchodem dětí z domova. Že i když rodina odejde svým směrem, člověk může najít nový smysl – třeba v sousedce za zdí.

Občas si říkám: Kolik lidí kolem nás trpí potichu? Kolik z nás by potřebovalo jen otevřít dveře a pustit dovnitř někoho nového? Co myslíte – je těžší požádat o pomoc nebo ji nabídnout?