Rozchod s minulostí: Když matka řekne dost

„Mami, tohle nemyslíš vážně!“ křičel na mě Tomáš, když jsem mu v dešti házela jeho věci na chodbu paneláku. „Tohle je můj byt! Já tu bydlím!“ Jeho hlas se třásl vztekem, ale já už necítila strach. Jen úlevu. „Ne, Tomáši. Tohle byl domov, dokud jsi ho nezměnil v bojiště. Už tu nebydlíš.“

Stála jsem ve dveřích, v ruce jeho starou mikinu, a poprvé za posledních deset let jsem měla pocit, že dýchám. Sousedi vykukovali zpoza dveří, někdo dokonce natáčel na mobil. Bylo mi to jedno. V tu chvíli jsem byla jen já a rozhodnutí, které jsem měla udělat už dávno.

Když mi před pěti lety zemřel manžel Milan, všechno se změnilo. Byl to muž, kterého všichni milovali – vtipný, galantní, vždycky středem pozornosti na každé oslavě. Ale doma… doma byl jiný. Uměl být krutý slovem i pohledem. Nikdy mě neuhodil, ale jeho poznámky mě bodaly hlouběji než nůž. Po jeho smrti jsem doufala, že se mi uleví. Místo toho zůstal prázdný byt a syn, který zdědil otcovy rysy i povahu.

Tomáš byl vždycky můj miláček. Když byl malý, chránila jsem ho před světem i před Milanem. Jenže jak rostl, začal se chovat stejně jako jeho otec. Nejprve nenápadně – poznámky o tom, že neumím vařit, že jsem nudná, že bez něj bych byla sama. Pak přišly výčitky, proč mu nepůjčím peníze, proč mu neperu prádlo, proč mu nevěřím.

„Mami, já to tak nemyslel,“ říkal často, když jsem se rozplakala. „Ale když jsi taková… slabá.“

Slabá. To slovo mě pronásledovalo jako stín. Vždycky jsem byla ta tichá, ta hodná, co všechno vydrží. Sousedky mi záviděly manžela i syna – oba pohlední, úspěšní, vtipní. Nikdo neviděl tu temnotu za zavřenými dveřmi.

Když si Tomáš přivedl domů Lucii, byla jsem šťastná. Krásná holka z Moravy, usměvavá a laskavá. Doufala jsem, že ho změní. Ale brzy jsem viděla v jejích očích stejný strach a únavu, jakou jsem znala od sebe. Jednou večer přišla ke mně do kuchyně a šeptla: „Paní Nováková… on je někdy… zlý.“

Objala jsem ji a poprvé po letech cítila sounáležitost. Dvě ženy v pasti jednoho muže.

Pak přišel ten večer. Tomáš přišel domů opilý a začal křičet na Lucii kvůli rozbitému hrnku. Slyšela jsem její pláč přes zeď a něco ve mně prasklo. Vstala jsem z postele a šla do jejich pokoje.

„Dost!“ zakřičela jsem tak hlasitě, až se Tomáš zarazil uprostřed věty.

„Co si to dovoluješ?“ vyjel na mě.

„Dost! Tohle už nikdy nedovolím! Okamžitě si sbal věci a odejdi!“

Nevěřil vlastním uším. Ale já byla pevná jako skála. Začala jsem mu házet věci do chodby – bundu, boty, batoh s logem jeho firmy.

Lucie stála za mnou a poprvé za dlouhou dobu se usmála.

Tomáš odešel s nadávkami a výhrůžkami. Druhý den mi volala sestra: „Zbláznila ses? Vždyť je to tvůj syn!“

„Je to dospělý muž a já už nejsem jeho služka,“ odpověděla jsem klidně.

Rodina mě odsoudila. Bratr mi napsal dlouhý e-mail o tom, jak matka nikdy neopustí dítě. Sousedky přestaly zdravit na chodbě. Ale Lucie mi nabídla místo u sebe v bytě na Smíchově.

První noc v jejím malém pokoji jsme seděly u čaje a povídaly si do rána.

„Děkuju vám,“ řekla tiše.

„Ne, Lucie… děkuju já tobě,“ odpověděla jsem.

Začaly jsme spolu chodit na procházky po náplavce, vařit nové recepty a smát se maličkostem. Poprvé po letech jsem se nebála otevřít okno dokořán nebo pustit si nahlas rádio.

Tomáš mi několikrát volal a psal omluvné zprávy i výhrůžky. Neodpověděla jsem ani jednou.

Někdy večer přemýšlím: Proč mi trvalo tak dlouho najít odvahu? Proč ženy v naší rodině vždycky mlčely a trpěly? Co by se stalo, kdybych se ozvala dřív?

Možná je pozdě začít znovu v šedesáti letech… ale možná právě teď začínám opravdu žít.

A co vy? Kolik toho ještě snesete, než řeknete dost?