Vyhozená vlastní dcerou: Co jsem našla v jejím deníku, změnilo všechno

„Vypadni odsud, mami! Už tě nechci nikdy vidět!“ Aniččin křik se rozléhal malým bytem v Brandýse nad Labem jako výstřel. Stála jsem v předsíni s igelitkou v ruce, srdce mi bušilo až v krku. Bylo mi osmašedesát a nikdy jsem si nemyslela, že mě vlastní dcera vyhodí z bytu, který jsem jí pomohla získat. Ale teď tu stála, rudá vzteky, a já věděla, že to myslí vážně.

„Aničko, prosím tě, uklidni se. Vždyť nemám kam jít…“ šeptla jsem, ale ona už byla otočená zády a bouchla dveřmi do ložnice. Zůstala jsem stát v tichu, které po hádce vždycky přijde – takové to ticho, co pálí na kůži víc než slova.

Před týdnem jsme se pohádaly kvůli penězům. Já prodala byt po své mamince a část peněz dala Aničce na zálohu na její byt. Zbytek jsem si nechala na stáří. Jenže ona měla pocit, že jí dávám málo, že jí pořád něco vyčítám. „Nikdy jsi mě neměla ráda,“ vyčetla mi jednou večer u večeře. „Vždycky jsi myslela jen na sebe.“

To mě bodlo. Vždyť jsem se pro ni obětovala! Po rozvodu s jejím otcem jsem dělala dvě práce, abych ji uživila. Nikdy jsem si nic nekoupila pro sebe. Ale ona viděla jen to špatné.

Ten večer jsem seděla na lavičce před domem s taškou u nohou a brečela. Bylo chladno a začínalo pršet. Nikdo si mě nevšímal – stará ženská s uplakanýma očima nikoho nezajímá. Nakonec jsem se rozhodla vrátit zpátky do bytu, když Anička odešla do práce. Potřebovala jsem si vzít léky a pár věcí.

V kuchyni bylo ticho. Všechno bylo přesně tak, jak jsem to nechala – hrnek od čaje, talířek s drobky od rohlíku. Najednou jsem si všimla jejího deníku na stole. Nikdy bych jí do něj normálně nelezla, ale teď… Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem pochopit, proč mě tak nenávidí.

Otevřela jsem ho na náhodné stránce. „Někdy mám pocit, že máma je jediný člověk, který mě dokáže rozbrečet i rozesmát během pěti minut. Ale poslední dobou už nevím, jak s ní mluvit. Pořád mi připomíná, že bych měla být vděčná za všechno, co pro mě udělala. Ale já bych chtěla jen obejmout a slyšet: Jsem na tebe pyšná. Nikdy mi to neřekla.“

Zastavilo se mi srdce. Vždyť já ji mám ráda! Jen jsem to neuměla říct… Listovala jsem dál a četla další zápisky – o tom, jak se bojí budoucnosti, jak má pocit, že selhává v práci i ve vztazích, jak jí chybí táta a jak mě někdy nenávidí za to, že ho odehnala.

Slzy mi tekly po tvářích a ruce se mi třásly. Najednou mi došlo, že jsme obě zraněné – každá jinak, ale stejně hluboko.

Když se Anička vrátila domů a našla mě v kuchyni s jejím deníkem v ruce, ztuhla ve dveřích.

„Cos to udělala?“ zašeptala.

„Promiň… Já už nevěděla, jak s tebou mluvit… Musela jsem pochopit…“

Chvíli bylo ticho. Pak si sedla naproti mně a začala plakat taky.

„Mami… já tě nechci nenávidět. Jenom… já nevím, jak ti říct, co cítím.“

Vzala jsem ji za ruku a poprvé po letech ji pevně objala.

„Aničko… já tě mám ráda víc než cokoliv na světě. Jenom to neumím říkat nahlas.“

Seděly jsme tam dlouho v objetí a poprvé po letech jsme spolu opravdu mluvily – o všem: o bolesti z minulosti, o strachu ze samoty, o tom, jak je těžké být matkou i dcerou zároveň.

Nevím, jestli nám to vydrží navždy. Možná se zase pohádáme. Ale aspoň teď vím, že jsme si blíž než kdy dřív.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct těm nejbližším, co k nim cítíme? A kolik bolesti by se dalo ušetřit, kdybychom to dokázali?