Proč mi babička s dědou nerozumí? Příběh o nepochopení mezi generacemi
„Kláro, podívej, co ti přinesla babička s dědou!“ volala maminka z obýváku, zatímco já jsem seděla na podlaze svého pokoje a tiše brnkala na starou kytaru, kterou jsem našla na půdě. Srdce mi poskočilo – možná tentokrát… Možná konečně pochopili, že hudba je to jediné, co mě opravdu baví. Vběhla jsem do pokoje a uviděla je oba stát vedle obrovské krabice zabalené v barevném papíru s obrázky panenek.
„No tak, rozbal to!“ povzbuzoval mě děda s úsměvem, který jsem znala už od dětství. Babička se na mě dívala s očekáváním v očích. Roztrhla jsem papír a v krabici byla… další panenka. Tentokrát s růžovými šaty a třpytivými botami. Snažila jsem se usmát, ale v krku mi narostl knedlík.
„Děkuju,“ špitla jsem a pohladila panenku po vlasech. Děda se rozesmál: „To je ta nejmodernější! Umí dokonce mluvit! A podívej, má i kočárek.“
Maminka se na mě podívala omluvně, ale nic neřekla. Věděla, že už několik let toužím po nové kytaře nebo aspoň po notovém sešitu. Ale babička s dědou vždycky trvali na tom, že holčičky si mají hrát s panenkami a stavět domečky z kostek.
Večer jsem seděla u stolu a poslouchala jejich rozhovor v kuchyni. „Ta dnešní mládež,“ povzdechla si babička, „už neví, co je to opravdové dětství. Pořád by jenom koukali do těch mobilů nebo brnkali na něco.“
„Ale Klára je šikovná,“ namítla maminka tiše. „Hudba ji opravdu baví.“
„To přejde,“ mávla babička rukou. „Každá holka si prošla obdobím panenek.“
Cítila jsem slzy v očích. Proč mě nikdo neposlouchá? Proč je tak těžké pochopit, že nejsem jako ostatní holky? Že když hraju na kytaru, cítím se konečně sama sebou?
Další den jsem seděla na lavičce před domem a v ruce držela panenku. Vedle mě si sedl děda. „Klárko, proč si s tím nehraješ?“ zeptal se laskavě.
„Já… já bych radši hrála na kytaru,“ vyhrkla jsem a sklopila oči.
Děda se zamračil: „Hudba je hezká věc, ale panenky jsou pro holky. Já jsem ti jako malému klukovi taky dával vláčky a autíčka.“
„Ale já nejsem ty,“ zašeptala jsem.
Děda chvíli mlčel. „Víš, my jsme to měli jinak. Když jsme byli malí, nebylo tolik možností. Hračky byly vzácné a každý byl rád za to, co dostal.“
„Já vím,“ přikývla jsem. „Ale já bych byla radši za noty než za panenku.“
Děda vstal a odešel beze slova. Zůstala jsem sedět sama a cítila se ještě víc nepochopená.
Večer přišla maminka do mého pokoje. „Klárko, vím, že tě to mrzí,“ pohladila mě po vlasech. „Ale babička s dědou to myslí dobře. Mají tě rádi, jenom… někdy je těžké přijmout, že svět už není stejný jako dřív.“
„Ale proč mi nemůžou dát to, co si přeju?“ vzlykla jsem.
„Možná jim to musíš říct nahlas,“ navrhla maminka.
Příští týden jsme jeli k babičce a dědovi na chalupu. Seděli jsme u stolu a jedli buchty s povidly. Najednou jsem sebrala odvahu.
„Babičko, dědo… můžu vám něco říct?“ začala jsem opatrně.
Oba zvedli hlavy od talířů.
„Já… já bych si moc přála k narozeninám notový sešit nebo novou strunu na kytaru. Panenky jsou hezké, ale já si s nimi nehraju.“
Babička se zamračila: „Ale vždyť jsi ještě malá holka! Hudba je pro dospělé.“
„Není,“ odporovala jsem tiše. „Hudba je pro každého.“
Děda si povzdechl: „No jo… možná jsme už starý na to, abychom tomu rozuměli.“
Maminka mě pohladila po ruce. „Klára má pravdu. Každý máme svůj sen.“
Babička chvíli mlčela a pak řekla: „Tak dobře… příště ti koupíme něco hudebního. Ale slib nám, že si někdy zahraješ i s panenkou.“
Usmála jsem se skrz slzy: „Slibuju.“
Ten den jsem poprvé cítila, že mě slyší. Že možná není všechno ztracené.
Dnes už jsem dospělá a hraju v malé kapele v Brně. Babička s dědou chodí na naše koncerty a tleskají nejvíc ze všech. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit nepochopení – a na odvahu říct nahlas svůj sen.
Kolik dětí asi dneska doma tiše sní o něčem jiném než o tom, co jim dospělí dávají? A kolik z nás má odvahu říct svůj sen nahlas? Co byste udělali vy na mém místě?