„Nechci tě tu už vidět, mami“ – Jak mě vlastní syn odvrhl kvůli lži

„Nechci tě tu už vidět, mami.“

Ta věta mi stále zní v uších. Stojím na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce igelitku s bábovkou, kterou jsem pekla celé dopoledne, a dívám se na dveře, které se právě přede mnou zabouchly. Za nimi je můj syn Tomáš, moje jediné dítě. A já nevím, jestli ho ještě někdy uvidím.

Ještě před týdnem bych si nikdy nepomyslela, že se něco takového může stát. Tomáš byl vždycky můj chlapeček – i když už je mu třicet pět, pořád jsem ho viděla jako toho malého kluka, kterého jsem vodila do školky a který mi šeptal do ucha „mám tě rád, mami“. Když si před třemi lety vzal Katku, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že se naše rodina rozroste a že budu mít konečně dceru, kterou jsem si vždycky přála.

Ale Katka mě nikdy nepřijala. Byla ke mně chladná, odměřená. Vždycky měla něco proti tomu, jak vařím, jak se starám o vnoučka Filípka, jak mluvím s Tomášem. Snažila jsem se jí zavděčit – nosila jsem jim domácí jídlo, hlídala Filípka, když potřebovali jít do práce nebo si jen odpočinout. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že mě odstrkuje.

A pak přišel ten den. Byla sobota odpoledne a já přišla jako obvykle s bábovkou a ovocem pro Filípka. Katka byla nervózní, Tomáš seděl u počítače a Filípek si hrál na koberci. Všechno bylo jako obvykle – až do chvíle, kdy Katka najednou začala křičet:

„Kde jsou moje náušnice? Mami, ty jsi byla v ložnici! Ty jsi je vzala?“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Katko, co to říkáš? Já bych nikdy…“

Ale ona mě nenechala domluvit. „Nikdo jiný tu nebyl! Ty jsi jediná, kdo tu chodí bez ohlášení! Už toho mám dost!“

Tomáš vstal od počítače a podíval se na mě tak cize, až mě zamrazilo. „Mami… je to pravda?“

„Samozřejmě že ne! Tomáši, přece víš…“

Ale on jen zavrtěl hlavou. „Katka by si to nevymyslela.“

A pak přišla ta věta. „Nechci tě tu už vidět, mami.“

Nevím, jak jsem se dostala domů. Celou cestu tramvají jsem brečela. Lidé se na mě dívali, ale bylo mi to jedno. Doma jsem seděla na gauči a dívala se na bábovku v igelitce. Nikdy jsem necítila takovou prázdnotu.

Dny plynuly jeden za druhým. Nikdo mi nezavolal. Ani Tomáš, ani Katka. Sousedka paní Novotná mi nosila polévku a snažila se mě rozptýlit: „To přejde, nebojte se. Synové jsou někdy slepí.“ Ale já věděla, že to není jen tak.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Co když jsem opravdu něco udělala? Co když jsem byla nepozorná? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky – na to, jak jsem Tomáše vychovávala sama po smrti manžela, jak jsme spolu všechno zvládli. Věděla jsem, že bych nikdy nic neukradla.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Katka.

„Jestli ještě jednou přijdeš k nám domů bez pozvání, zavolám policii,“ řekla mi ledovým hlasem.

„Katko… prosím tě… já bych nikdy…“

„Nechci tě už nikdy vidět.“

Zavěsila.

Seděla jsem v kuchyni a třásly se mi ruce. Chtěla jsem volat Tomášovi, ale bála jsem se jeho odpovědi. Nakonec jsem napsala zprávu: „Tomáši, prosím tě, věř mi. Já bych ti nikdy neublížila.“ Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit na procházky do parku u Vltavy. Tam jsem potkávala jiné seniory – paní Hanu s pejskem Benem, pana Karla s hůlkou. Povídali jsme si o všem možném – o politice, o počasí, o dětech. Jednou večer jsme seděli na lavičce a paní Hana mi řekla: „Víte, já mám taky dceru. Už pět let jsme spolu nemluvily. Kvůli jejímu muži.“

Najednou jsem cítila úlevu – nejsem v tom sama.

Ale stejně mě to bolelo. Každý den jsem čekala na zprávu od Tomáše. Každý den jsem doufala, že přijde a řekne: „Mami, promiň.“ Ale nic.

Jednou večer někdo zazvonil u dveří. Srdce mi poskočilo – třeba Tomáš! Otevřela jsem a stála tam Katka s Filípkem.

„Potřebuju pohlídat Filípka,“ řekla bez emocí.

Filípek ke mně běžel: „Babičko!“ Objala jsem ho a slzy mi tekly po tvářích.

Katka jen kývla hlavou: „Zítra si ho vyzvednu.“

Celý večer jsme si s Filípkem hráli a povídali si. Když usnul, seděla jsem u jeho postýlky a přemýšlela – možná je to šance něco napravit?

Druhý den přišla Katka pro Filípka a řekla jen: „Děkuju.“ Nic víc.

Od té doby mi Filípka občas svěřila na hlídání. S Tomášem jsme se ale neviděli. Pořád nevím, jestli mi někdy odpustí nebo uvěří pravdě.

Někdy v noci nemůžu spát a ptám se sama sebe: Proč je tak snadné ztratit důvěru vlastního dítěte? A proč je tak těžké ji získat zpátky? Co byste dělali vy na mém místě?