Po padesátce jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ale pak přišel nový parfém… a s ním i zrada.

„Co to je za vůni?“ zeptala jsem se, když Karel vešel do kuchyně. Bylo to poprvé za třicet let, co jsem ho cítila vonět jinak než prací prášek a cigarety. Zastavil se u lednice, ani se na mě nepodíval. „Nevím, asi něco v práci. V šatně někdo stříkal sprejem, tak jsem to asi chytil,“ mávl rukou a otevřel si pivo.

Tenkrát jsem se tomu zasmála. Byla jsem přesvědčená, že po tolika letech už mě nic nepřekvapí. Vždyť jsme spolu vychovali dvě děti, přežili jsme privatizaci, hypotéku i pubertu obou kluků. Ale teď, když se ohlížím zpět, vím, že to byl začátek konce.

Začalo to nenápadně. Karel byl najednou víc v práci. Prý nový projekt, prý mladý tým potřebuje zkušeného vedoucího. „Jsem tam nejstarší,“ smál se jednou u večeře. „Ale aspoň mě berou vážně.“

Jenže pak přišly změny, které jsem nemohla přehlédnout. Nové košile, které si kupoval sám. Mobil položený displejem dolů. A hlavně – ten parfém. Jemný, ženský, s nádechem vanilky a něčeho květinového. Nikdy jsem ho necítila v žádné drogerii.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát na balkoně. „Neboj se, zítra to nějak zařídím… Jo, taky se těším.“ Když jsem otevřela dveře, rychle zavěsil a usmál se na mě: „To byl Petr z práce.“

Začala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Vždyť Karel nikdy nebyl typ na nevěru! Vždycky říkal, že je rád doma, že mu stačí klid a televize. Ale teď byl neklidný, podrážděný a často bezdůvodně naštvaný.

Jednoho dne jsem šla do jeho práce – chtěla jsem ho překvapit obědem. Na recepci mě přivítala mladá žena s dlouhými tmavými vlasy a úsměvem, který mi připadal až příliš vřelý. „Vy jste paní Novotná? Karel o vás často mluví!“ řekla a já cítila, jak mi tuhne úsměv na tváři.

Když jsem vešla do kanceláře, Karel seděl s tou ženou u počítače. Smáli se něčemu na monitoru a ona mu položila ruku na rameno. V tu chvíli jsem pochopila všechno.

Doma jsem mu to řekla narovinu: „Karle, podvádíš mě?“

Ztuhl. Chvíli mlčel a pak sklopil oči: „Jana je… prostě jsme si rozuměli. Neplánoval jsem to.“

Zhroutil se mi svět. Po třiceti letech! Děti už byly dávno z domu, rodiče mrtví – Karel byl poslední jistota v mém životě. A teď mi říkal, že má někoho jiného.

Následovaly týdny plné hádek a ticha. Karel spal na gauči, já v ložnici. Snažila jsem se najít smysl v každodenních maličkostech – v zalévání květin, v pečení bábovky pro sousedku, v procházkách po sídlišti. Ale všechno bylo prázdné.

Jednou večer přišel Karel domů později než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Nevím, co mám dělat,“ řekl tiše. „Jana je mladší, je plná energie… Ale ty jsi moje rodina.“

„Rodina?“ vybuchla jsem. „Rodina se nepodvádí! Já ti dala celý život!“

Rozplakala jsem se před ním poprvé od svatby.

Další dny byly jako zlý sen. Karel odcházel brzy ráno a vracel se pozdě večer. Já seděla u okna a čekala na zvuk jeho klíčů ve dveřích – někdy s nadějí, jindy s odporem.

Jednou mi zavolal syn Tomáš: „Mami, co se děje? Táta je divnej.“

Nechtěla jsem ho zatěžovat pravdou. „Má hodně práce,“ zalhala jsem.

Ale Tomáš nebyl hloupý. O týden později přijel domů a našel Karla balit si věci.

„Tati, co blbneš?“

Karel jen pokrčil rameny: „Musím si to ujasnit.“

Tomáš odešel do kuchyně za mnou: „Mami, ty ho necháš odejít?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždycky jsem byla ta silná – ta, která držela rodinu pohromadě. Ale teď jsem byla zlomená.

Karel odešel k Janě. První týdny byly nejhorší – každý zvuk na chodbě mě vyděsil, každá zpráva od dětí bolela.

Začala jsem chodit na procházky do parku a jednou tam potkala sousedku Martu.

„Vypadáš unaveně,“ řekla starostlivě.

„Karel má jinou,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Marta mě objala: „To zvládneš. Jsi silnější, než si myslíš.“

Postupně jsem se učila žít sama pro sebe – začala jsem chodit na keramiku do domu dětí a mládeže, přihlásila se na kurz angličtiny pro seniory a dokonce si koupila nové šaty.

Po půl roce mi Karel zavolal: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně na náměstí.

„Jana odešla za jiným,“ řekl tiše.

Cítila jsem zvláštní směs lítosti a zadostiučinění.

„A co čekáš ode mě?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Možná druhou šanci?“

Dlouho jsem mlčela a dívala se z okna na lidi spěchající domů.

„Karle… já už nejsem ta stejná žena jako dřív.“

Když odešel, cítila jsem poprvé po dlouhé době klid.

Dnes už vím, že i po padesátce může přijít nový začátek – i když bolí víc než cokoliv předtím.

Někdy si říkám: Proč jsme si tolik let lásky nechali vzít jedním parfémem? A opravdu je možné odpustit zradu? Co byste udělali vy na mém místě?