Břemeno lásky: Když pomoc ubližuje

„Mami, potřebuju ještě deset tisíc. Fakt to tentokrát vrátím, přísahám.“ Tomášův hlas zněl v telefonu naléhavě, ale já už dávno poznala, kdy lže. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsme mu s Karlem pomáhali. Kolikrát už jsme slyšeli tuhle větu? Kolikrát jsme mu věřili? A kolikrát jsme se pak hádali, když peníze zmizely a sliby zůstaly jen slovy?

„Tomáši, už jsme ti říkali, že to takhle dál nejde,“ ozval se Karel, který seděl naproti mně a slyšel každé slovo. „Musíš se postavit na vlastní nohy.“

Tomáš na druhém konci telefonu zmlkl. Vím, že ho to ranilo. Vždycky byl citlivý, možná až moc. Ale byl už dospělý muž, třicet tři let, a pořád bydlel v podnájmu s kamarádem, střídal práce a nikdy neměl dost peněz. Vždycky měl nějaký důvod – špatný šéf, podvodný kolega, drahý nájem. A my jsme vždycky našli způsob, jak mu pomoct.

Vzpomněla jsem si na jeho dětství. Byl to hodný kluk, trochu uzavřený, ale laskavý. Ve škole měl problémy s matematikou, ale já jsem ho vždycky bránila před učiteli i spolužáky. „On je jen citlivější,“ říkala jsem. „Potřebuje víc času.“ Karel byl přísnější, ale já jsem vždycky našla cestu, jak Tomášovi ulevit.

Když Tomáš poprvé přišel o práci, bylo mu dvacet čtyři. „Mami, oni mě vyhodili neprávem,“ brečel mi do klína. Tehdy jsem neváhala a zaplatila mu nájem na další tři měsíce. „Musíš mu pomoct,“ říkala jsem Karlovi. „Je to naše dítě.“

Ale roky plynuly a Tomášovy problémy se opakovaly. Každý nový začátek skončil stejně – výmluvy, prosby o peníze, sliby bez výsledku. Karel začal být tvrdší. „Aleno, tímhle mu škodíme,“ říkal mi často večer v posteli. „Musí se naučit zodpovědnosti.“ Já jsem ale nedokázala říct ne.

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotografie. Tomáš jako malý kluk na kole, Tomáš s vysvědčením v ruce, Tomáš na maturitním plese. Slzy mi tekly po tvářích. Kde jsme udělali chybu? Byla to moje vina? Nebo jsme ho prostě jen moc milovali?

Následující den přišel Tomáš domů. Bez ohlášení, s očima zarudlýma od pláče.

„Mami… tati… já už nevím co dál,“ zašeptal a sesunul se na gauč.

Karel si povzdechl a sedl si vedle něj. „Tomáši, my tě máme rádi. Ale nemůžeme tě pořád zachraňovat.“

Já jsem si k němu klekla a objala ho. „Co se stalo?“

„Vyhodili mě z práce… zase… Prý nejsem dost spolehlivý.“

V tu chvíli jsem cítila směs lítosti a vzteku. Proč se to pořád opakuje? Proč neumí najít své místo? A proč já neumím být tvrdší?

Karel byl neoblomný: „Musíš si najít pomoc, Tomáši. Třeba psychologa. My už ti další peníze nedáme.“

Tomáš se rozplakal jako malý kluk. „Vy mě nemáte rádi…“

To mě bodlo u srdce víc než cokoliv jiného.

Večer jsme s Karlem seděli mlčky u stolu.

„Aleno, musíme ho nechat padnout,“ řekl tiše.

„A co když spadne moc hluboko?“ odpověděla jsem zoufale.

„Jestli ho budeme pořád chytat, nikdy se nenaučí stát.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o tom, kde je hranice mezi láskou a škodlivou pomocí. Vždyť jsme chtěli jen to nejlepší! Ale možná jsme mu tím vzali možnost vyrůst.

Další týdny byly těžké. Tomáš nám nevolal, nepsal. Srdce mi pukalo úzkostí – co když je na ulici? Co když si něco udělá? Ale Karel mě držel za ruku: „Musíme vydržet.“

Jednoho dne zazvonil telefon.

„Mami… promiň… byl jsem u doktora… mám depresi… začal jsem chodit na terapii…“

Rozplakala jsem se úlevou i bolestí zároveň.

„To je dobře, Tomáši,“ řekla jsem tiše.

Od té doby se náš vztah změnil. Už nám nevolal kvůli penězům, ale občas jen tak – zeptat se, jak se máme. Začal pracovat v knihkupectví a poprvé v životě vydržel déle než půl roku v jedné práci.

Někdy mám stále výčitky – byla jsem moc měkká? Nebo jsme ho nakonec přece jen dokázali podpořit správně?

Možná je láska někdy právě o tom vydržet bolest a nechat milované padnout… Ale jak poznat tu správnou chvíli?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné milovat příliš?