Pět let dluhu: Když rodina rozdělí lásku i peníze

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme v kuchyni, kde se mezi námi vznášela těžká atmosféra. Na stole ležela stará složka s nápisem „Chata – půjčka 2019“. Bylo to přesně pět let, co jsme jeho rodičům půjčili dvě stě tisíc korun. Peníze, které jsem šetřila z mateřské a z našich úspor na horší časy. Tehdy nám tvrdili, že je to jen na pár měsíců, že potřebují nutně opravit střechu na své chatě v Orlických horách. Tchyně Milena tu chatu miluje, je to její útočiště. Ale od té doby se o penězích nemluvilo. A teď, když jsme je konečně potřebovali na opravu našeho bytu, Honza přišel s tím, že bychom jim měli dluh odpustit.

„Vždyť jsou to naši rodiče,“ řekl tiše a díval se do hrnku s kávou. „Víš, jak na tom teď jsou. Táta je po operaci a máma má mizerný důchod. Stejně nám to nikdy nevrátí.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc. „A co naše děti? Co když budeme potřebovat ty peníze? Máma mi pořád připomíná, že jsme si měli dát pozor. Že rodina je rodina, ale peníze jsou peníze.“

Vzpomněla jsem si na ten den před pěti lety. Seděli jsme u nich v obýváku, Milena měla slzy v očích a prosila nás, abychom jim pomohli. „Bez té střechy nám chata shnije,“ říkala. Honzův táta František mlčel, jen nervózně popotahoval cigaretu. Bylo mi jich líto. Vždycky nám pomáhali s hlídáním dětí, nikdy jsme neměli pocit, že by nás chtěli využít. Ale dvě stě tisíc nebyla malá částka.

Moje máma byla od začátku proti. „Nikdy nevíš, jak to dopadne,“ varovala mě. „Rodinné půjčky jsou cesta do pekla.“ Tehdy jsem ji neposlouchala. Věřila jsem, že všechno zvládneme.

Teď jsem seděla naproti Honzovi a nevěděla, co dělat. „A co jim teda řekneme?“ zeptala jsem se.

Honza pokrčil rameny. „Já bych jim prostě řekl, že to nechceme zpátky. Vždyť jsou to naši rodiče.“

„A moje máma?“ připomněla jsem mu. „Ta to nikdy nepochopí.“

„To je tvoje věc,“ řekl ostřeji, než měl ve zvyku.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když se s mámou pohádám? Co když se pohádáme s Honzou? Co když už nikdy neuvidíme ty peníze?

Druhý den jsem šla za mámou. Seděla u stolu a loupala brambory na polévku. „Mami,“ začala jsem opatrně, „Honza chce rodičům ten dluh odpustit.“

Máma položila nůž a podívala se na mě tak přísně, až mi bylo do breku. „To snad nemyslíš vážně! Ty peníze jste šetřili pro děti! A co až budete potřebovat novou pračku nebo školu v přírodě? Myslíš, že ti Milena něco dá?“

„Nejde o peníze,“ snažila jsem se jí vysvětlit. „Jde o rodinu.“

„Právě proto!“ zvýšila hlas. „Rodina má být fér! Když si půjčíš, máš vrátit! Jinak to není rodina, ale vykořisťování.“

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, kdo má vlastně pravdu. Honza nebo máma? Je správné odpustit dluh rodičům, když víme, že jsou na tom špatně? Nebo bychom měli trvat na svém a chránit vlastní děti?

O víkendu jsme jeli za Honzovými rodiči na chatu. Milena nás vítala s úsměvem a František už roztápěl krb. Děti běhaly po zahradě a já cítila zvláštní tíhu na prsou.

Po obědě jsme seděli všichni u stolu a Honza začal: „Mami, tati… chtěli jsme si promluvit o těch penězích.“

Milena ztuhla a František se zamračil.

„My víme, že jste nám pomohli mockrát,“ pokračoval Honza. „A víme, že teď nemáte nazbyt… Tak jsme se rozhodli… že ten dluh odpustíme.“

Milena začala plakat. „To nemůžeme přijmout…“ šeptala.

František jen kývl hlavou a díval se do stolu.

Já tam seděla a cítila směs úlevy i smutku. Věděla jsem, že jsme udělali správnou věc pro Honzovu rodinu – ale co moje máma? Co naše děti?

Když jsme večer odjížděli domů, Honza mě vzal za ruku. „Děkuju,“ řekl tiše.

Doma mě čekala zpráva od mámy: „Tak jste to opravdu udělali? Jsem zklamaná.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se do tmy za oknem. Udělali jsme správnou věc? Nebo jsme jen slabí? Jak byste se zachovali vy? Je rodina víc než peníze?