Když se role obrátí: Těžké uvědomění

„Tomáši, už zase jsi snědl celou čokoládu?“ ozvalo se z kuchyně. Jana stála ve dveřích, v ruce držela obal od Studentské pečeti a v očích měla směs pobavení a smutku. Seděl jsem na gauči, břicho mi přetékalo přes pásek a v ruce jsem svíral ovladač od televize. „Promiň, byl to těžký den v práci,“ zamumlal jsem a cítil, jak se mi do tváří hrne krev.

Ještě před rokem bych si z ní utahoval. „Jano, měla bys začít běhat. Nebo aspoň chodit pěšky do práce,“ říkával jsem jí s úsměšným pohrdáním. Tehdy jsem byl štíhlý, sebevědomý a přesvědčený, že mám právo jí radit. Ona jen mlčky přikyvovala a v očích jí občas probleskla bolest, které jsem si tehdy nevšímal.

Pak přišla změna. Jana dostala novou práci v marketingu v Praze. Najednou byla plná energie, začala chodit na jógu a místo večerního mlsání si připravovala saláty do krabičky. Já zůstal ve svém starém zaměstnání na úřadě v Kolíně, kde se stres řeší koblihami a kafem z automatu. Pomalu jsem začal přibírat. Nejdřív nenápadně – trochu větší břicho, těsnější košile. Pak už to nešlo přehlížet.

Jednoho večera jsem seděl u stolu a snažil se zapnout kalhoty. Jana vešla do ložnice a chvíli mě pozorovala. „Potřebuješ pomoct?“ zeptala se tiše. V tu chvíli mě to bodlo u srdce. Vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem ji shazoval kvůli její váze. Teď jsem byl já ten, kdo se styděl za své tělo.

Začal jsem být podrážděný. Každá Janina poznámka o zdravém jídle mě rozčilovala. „To už ani nemůžu sníst řízek?“ vyjel jsem na ni jednou u večeře. „Nikdy jsem ti nebránila jíst, Tomáši,“ odpověděla klidně. „Jen mě mrzí, že nejsi šťastný.“

Byl jsem nešťastný. Nejen kvůli kilům navíc, ale hlavně proto, že Jana byla najednou jiná – sebejistá, krásná, obklopená novými přáteli z práce. Já se cítil opuštěný a méněcenný. Začal jsem ji podezírat z nevěry. „S kým jsi byla dneska po práci?“ ptal jsem se jí podezřívavě. „S kolegyní Lenkou na pilates,“ odpověděla bez mrknutí oka.

Jednou večer jsme seděli u televize a Jana mi položila ruku na rameno. „Tomáši, co se s námi děje? Máš pocit, že ti nerozumím?“

Mlčel jsem dlouho. Pak jsem ze sebe vyhrkl: „Mám pocit, že už mě nepotřebuješ.“

Jana se na mě dlouze zadívala. „Potřebuju tě, ale ne takového, který mě shazuje nebo žárlí. Chci tě vedle sebe jako partnera.“

Ta slova mě zasáhla víc než jakákoli výčitka. Uvědomil jsem si, jak moc jsem ji zraňoval svými poznámkami a jak málo jsem chápal její bolest, když bojovala s vlastními démony.

Začal jsem chodit k psychologovi. Ne kvůli váze, ale kvůli tomu, co bylo uvnitř mě. Postupně jsem Janě přiznal všechny své pocity – stud, strach i lítost nad tím, jak jsem se k ní choval.

Jednoho dne jsme spolu šli na procházku kolem Labe. Jana se zastavila a podívala se mi do očí: „Děkuju ti, že jsi mi to řekl. Vážím si toho.“

Od té doby jsme spolu začali mluvit jinak – otevřeněji a upřímněji. Někdy je to těžké; pořád mám dny, kdy bych nejradši všechno zajídal sladkostmi nebo utíkal před realitou do práce. Ale už vím, že Jana je tu pro mě – stejně jako já chci být tu pro ni.

Někdy si říkám: Proč jsme museli oba projít tolika bolestí, abychom pochopili jeden druhého? A kolik lidí kolem nás žije v podobném kruhu nepochopení a výčitek? Co byste udělali vy na mém místě?