Návštěva, která nikdy nekončí: Víkend s tchyní a tchánem

„Zase přijedou. Už dneska večer.“ Tohle mi běží hlavou, když stojím u kuchyňské linky a utírám poslední talíř. Venku se stmívá, děti už jsou v pyžamu a manžel Petr sedí u počítače, jako by se nic nedělo. Ale já vím, že za chvíli zazvoní zvonek a začne to celé znovu.

„Mami, proč jsi tak nervózní?“ ptá se mě dcera Anička, když si všimne, jak rychle skládám utěrky.

„Jen chci mít všechno připravené, zlato,“ odpovím a snažím se usmát. Ale ve skutečnosti bych nejradši utekla. Každý víkend je to stejné – přijedou tchán s tchyní, usednou do obýváku a začnou diktovat, co je potřeba udělat. „Martino, ta okna by už chtěla umýt. A co ta zahrada? Petr by měl posekat trávník!“ Nikdy to není dost dobré.

Zazvoní zvonek. Srdce mi poskočí. Petr se ani nehne. Jdu otevřít sama.

„Ahoj Martino! Tak co, máte napečeno?“ Tchyně Alena mě políbí na tvář, ale její oči už sjíždějí chodbu – hledá prach, nepořádek, cokoli, co by mohla okomentovat.

Tchán Karel si sundá boty a hned se ptá: „Petr je doma? Potřebuju s ním probrat tu garáž.“

Všichni se usadí v obýváku. Já běžím do kuchyně, připravuju kávu, zákusky, mezitím slyším útržky rozhovorů:

„Martino, máš tu nějaký hadr? Ty parapety jsou fakt špinavé.“

„A co ta Anička? Už umí násobilku? Za nás jsme tohle dávno zvládali.“

Petr mlčí. Vždycky mlčí. Když už to nevydržím a naznačím, že bychom mohli jet na výlet nebo si odpočinout, Alena se na mě podívá s úsměvem: „Ale Martino, rodina je přece přednější než nějaké výlety. Tady je pořád co dělat.“

V sobotu ráno mě vzbudí hluk v kuchyni. Tchyně už vaří polévku a kritizuje moje koření. „Martino, proč dáváš tolik majoránky? To je škoda bylinek!“ Snažím se jí vysvětlit, že takhle to máme rádi, ale ona jen mávne rukou.

Karel mezitím obchází dům a hledá „nedostatky“. „Ta branka vrže. Petr by to měl spravit. A támhle je uvolněná taška na střeše!“

Petr sedí u televize a předstírá, že neslyší.

Dopoledne strávím mytím oken – Alena stojí za mnou a ukazuje šmouhy. „Tady ještě zůstalo!“ Anička mi nosí hadříky a snaží se pomoct, ale já jsem podrážděná a okřiknu ji: „Nech to být!“ Okamžitě toho lituju.

Odpoledne přijde na řadu zahrada. Karel mě pošle pro hrábě a začne rozkazovat: „Martino, támhle je listí! A ty záhony bys mohla trochu okopat.“ Petr zmizel – prý musí něco vyřídit ve městě.

Večer jsem úplně vyčerpaná. Sedím v koupelně na zemi a brečím potichu do ručníku. Připadám si jako služka ve vlastním domě. Přemýšlím, jestli jsem vůbec ještě sama sebou nebo jen stínem toho, co po mně chtějí ostatní.

V neděli ráno mě vzbudí hlasitý smích z kuchyně. Alena s Karlem si povídají o tom, jak „za jejich časů“ bylo všechno lepší. „Martino, pojď sem! Potřebujeme tě u snídaně!“ volají.

Snídaně probíhá jako vždy – kritika střídá rady a já se snažím nevybuchnout. Když konečně odjíždějí, cítím úlevu i prázdnotu zároveň.

Petr přijde za mnou do kuchyně: „Díky, žes to zvládla.“ Jenže já už nechci jen zvládat. Chci žít.

Večer sedím u stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: „Je tohle opravdu život, jaký jsem si přála? Kde je moje místo v téhle rodině? A proč mám pocit, že jsem tu jen proto, abych plnila očekávání ostatních?“

Možná nejsem jediná, kdo to tak cítí. Máte to někdo podobně? Jak jste našli odvahu říct dost?