Mezi dvěma světy: Jak jsem se snažila najít klid mezi vlastní rodinou a stárnoucí matkou

„Jano, ty mě snad vůbec neposloucháš! Já ti říkám, že ten soused zase seká trávu v neděli dopoledne! To už je dneska normální, že lidi nemají žádný respekt?“ Mamčin hlas mi rezonuje v hlavě ještě dlouho poté, co zavěsím telefon. Je sobota večer, sedím v kuchyni, před sebou hrnek studeného čaje a v hlavě mi víří jediná otázka: Kdy jsem se stala prostředníkem mezi světem své matky a tím svým?

Moje maminka, Marie, odešla loni do důchodu. Celý život pracovala jako účetní na městském úřadě v Plzni a byla zvyklá na řád, povinnosti a uznání. Najednou má spoustu volného času a místo klidu přišel neklid. Každý den mi volá – někdy i třikrát – a stěžuje si na všechno možné: na sousedy, na počasí, na televizi, na ceny v obchodě. Nejvíc ale na to, že ji nikdo neposlouchá. „Všichni mají pořád něco důležitějšího než já,“ opakuje.

Můj muž Petr už jen kroutí hlavou. „Zase ti volala? Jani, musíš si nastavit hranice. Jinak tě to semele.“ Jenže jak mám nastavit hranice vlastní matce? Vždyť ona mě vychovala, obětovala mi tolik let…

Jednoho dne, když mi mamka volala už potřetí během dopoledne, jsem to nevydržela. „Mami, prosím tě, já mám taky svoje starosti! Nemůžu pořád jen poslouchat tvoje stížnosti!“ vyhrkla jsem. Na druhém konci bylo ticho. Pak tichý hlas: „Tak promiň, že tě obtěžuju.“ A zavěsila.

Celé odpoledne jsem měla výčitky. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak mě mamka vodila do školy, jak mi pekla bábovku k narozeninám, jak mě utěšovala po prvním rozchodu. Teď je to ona, kdo potřebuje mě. Jenže já mám taky dvě děti – Aničku a Filipa – a práci v knihovně. Večer jsem se snažila s Petrem mluvit o svých pocitech.

„Víš, Petře, mám pocit, že se rozpadám na dvě části. Jedna chce být dobrou dcerou, druhá dobrou mámou a manželkou. Ale nejde to zvládnout všechno najednou.“

Petr mě objal. „Musíš si vybrat, co je pro tebe nejdůležitější. A hlavně – nemůžeš za máminu nespokojenost.“

Další den jsem se rozhodla za mamkou zajít osobně. Přinesla jsem jí koláč a sedly jsme si ke stolu v jejím malém bytě na Slovanech. Chvíli bylo ticho.

„Mami, proč jsi poslední dobou tak smutná?“ zeptala jsem se opatrně.

Maminka se rozplakala. „Víš, Janičko, já už nejsem nikomu k ničemu. V práci mě potřebovali, doma už taky ne… Ty máš svůj život, děti jsou velké… Já už jenom čekám.“

Bylo to poprvé, co jsem ji viděla tak zlomenou. Najednou jsem pochopila – za všemi těmi stížnostmi je strach ze samoty a zbytečnosti.

„Mami, nejsi zbytečná,“ vzala jsem ji za ruku. „Ale musíš si najít něco svého. Něco, co tě bude těšit.“

Začaly jsme spolu hledat možnosti – klub seniorů v okolí, kurzy keramiky, dokonce i cvičení pro seniory v Sokolovně. Mamka byla skeptická: „Já tam nikoho neznám…“ Ale nakonec souhlasila, že to zkusí.

První týdny byly těžké. Mamka mi dál volala a stěžovala si – tentokrát na to, jak je v klubu hlučno nebo jak jí keramická hlína nejde do ruky. Ale postupně se začala měnit. Jednou mi dokonce zavolala s nadšením: „Janičko, dneska jsme vyráběli hrníčky! A já jsem si povídala s paní Lídou – ta je taky vdova.“

Já mezitím bojovala s vlastními pocity viny. Každý večer jsem přemýšlela: Dělám toho pro mámu dost? Nejsem sobecká? Ale zároveň jsem viděla, jak moje děti potřebují mou pozornost – Anička měla problémy ve škole s matematikou a Filip začal chodit do skauta.

Jednoho dne přišla hádka s Petrem. „Jano, poslední dobou jsi pořád unavená a protivná! Pořád řešíš mámu a na nás nemáš čas!“ vyčetl mi.

Rozplakala jsem se. „Já už nevím, co mám dělat! Mám pocit, že selhávám ve všem!“

Petr mě objal a řekl: „Musíš si říct o pomoc. Nemusíš být na všechno sama.“

Začala jsem tedy mluvit s bratrem Tomášem, který žije v Brně. Dlouho se vyhýbal odpovědnosti za mámu – vždycky měl výmluvy: práce, děti… Tentokrát jsem byla tvrdá: „Tome, potřebuju tě. Máma potřebuje víc než jen moje telefonáty.“

Tomáš přijel o víkendu a s mámou šel na procházku do Borského parku. Když se vrátili, mamka byla usměvavá jako už dlouho ne.

Postupně jsme nastavili systém – já chodím za mámou jednou týdně osobně, Tomáš volá dvakrát týdně a jednou za měsíc přijede na návštěvu. Mamka začala chodit pravidelně do klubu seniorů a dokonce si našla kamarádku.

Ale i tak jsou dny, kdy mi zavolá a stěžuje si na svět kolem sebe. Už ale vím, že za tím není jen rozmrzelost – je to strach z osamění.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Je možné být dobrou dcerou i mámou zároveň? Nebo musíme někdy přijmout vlastní nedokonalost a naučit se žít s tím, že nemůžeme zachránit všechny?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte podobné zkušenosti? Jak jste je zvládli?