Odpustit tátovi: Rozkol, který to přineslo s mámou

„Proč jsi mu to dovolil? Proč jsi mu odpustil?“ křičela na mě máma, když jsem jí oznámil, že jsem se po letech znovu setkal s tátou. Její hlas se třásl a v očích měla slzy, které jsem u ní neviděl od toho osudného dne, kdy táta odešel. Stál jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce sevřené v pěst, a cítil jsem, jak se mi hroutí svět.

Bylo mi dvanáct, když naši oznámili rozvod. Táta – Petr, máma – Jana. Žádní Michaelové a Rebeccy, jen obyčejní Češi, kteří se kdysi milovali a pak už ne. Nikdy mi neřekli proč. Jen jsem slyšel hádky za zavřenými dveřmi: „Tohle už nejde!“, „Kvůli dětem bys měl zůstat!“, „Nechci žít ve lži!“ Pak jednoho dne táta sbalil tašku a odešel. Máma mě objala a řekla: „Teď jsme jen my dva.“

První roky po rozvodu byly jako mlha. Máma pracovala na dvě směny v nemocnici, já se učil vařit těstoviny a žehlit si košile. Táta posílal alimenty, ale nikdy nezavolal. Každé Vánoce jsem čekal, že přijde, že zazvoní u dveří s dárkem a omluvou. Nikdy nepřišel.

Když mi bylo patnáct, máma začala nenápadně vyprávět historky o tátovi – jak byl nespolehlivý, jak ji podváděl, jak se nikdy nestaral o rodinu. „Jsi po mně,“ říkala často. „Po něm nemáš nic.“ Věřil jsem jí. Nenáviděl jsem ho.

Ale čas běžel. Vystudoval jsem gympl na Pankráci, šel na práva do Plzně a začal žít vlastní život. Máma byla pyšná, ale pořád ve mně živila tu starou křivdu. Když jsem si našel přítelkyni – Kláru – a přivedl ji domů, máma jí vyprávěla o tom, jak jsme to měli těžké. Klára jednou řekla: „Neměl bys tátu aspoň zkusit najít?“ Odsekl jsem: „Proč bych měl?“ Ale ta myšlenka mi zůstala v hlavě.

Jednoho dne jsem seděl v kavárně na Vinohradech a díval se na staršího muže u vedlejšího stolu. Měl stejné oči jako já. Najednou mě napadlo: Co když je táta někde tady? Co když taky čeká na šanci?

Začal jsem pátrat. Našel jsem jeho jméno v registru obyvatel – Petr Novák, bydliště: Liberec. Napsal jsem mu dopis. Odpověděl za týden: „Moc rád bych tě viděl.“

Setkali jsme se v malé hospodě u nádraží. Táta zestárl, měl šedé vlasy a ruce plné mozolů. Pracoval jako údržbář v domově důchodců. První minuty byly trapné. Mlčeli jsme, popíjeli pivo a koukali do stolu.

„Promiň,“ řekl nakonec tiše. „Neuměl jsem být dobrý táta. Bál jsem se vrátit.“

Nevěděl jsem, co říct. Všechna ta léta zloby byla najednou pryč. Viděl jsem před sebou zlomeného člověka, ne monstrum z maminčiných příběhů.

Začali jsme se vídat častěji. Povídali jsme si o životě, o tom, co mě baví, o práci i o mámě. Táta nikdy neřekl špatné slovo na ni. Jen litoval, že to nezvládl.

Když jsem to řekl mámě, zhroutila se. „Zrazuješ mě! Po všem, co ti udělal!“ křičela. Snažil jsem se jí vysvětlit, že potřebuji znát pravdu od obou rodičů, že chci odpustit kvůli sobě – ne kvůli němu.

Ale máma se uzavřela do sebe. Přestala mi volat, neodpovídala na zprávy. Když jsme se potkali na Vánoce, byla chladná a odměřená.

Jednou večer mi zavolala: „Víš vůbec, co to znamená odpustit? Víš, jak moc jsi mě zranil?“ Mlčel jsem. Nevěděl jsem.

Klára mě objala a řekla: „Musíš si vybrat svůj život.“ Ale jak si vybrat mezi dvěma lidmi, kteří tě oba milují po svém?

Dnes je mi třicet dva let. S tátou máme vztah plný opatrnosti a nových začátků. S mámou je to těžké – pořád cítím její bolest i svůj vlastní smutek.

Někdy si říkám: Udělal bych to znovu? Odpustil bych tátovi i za cenu rozkolu s mámou? Nebo je lepší žít v minulosti a nikdy neotevřít staré rány?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec v rodině odpustit tak, aby to nebolelo všechny kolem?