Stíny lhostejnosti: Příběh o lásce, která se vytratila
„Proč jsi zase doma až teď?“ vyhrkla jsem, sotva Petr zavřel dveře. Hodiny ukazovaly půl jedenácté večer a večeře na stole už dávno vystydla. Petr si bez jediného slova sundal kabát, pověsil ho na věšák a zamířil do koupelny. Slyšela jsem tekoucí vodu a jeho tiché povzdechy. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď, jen abych zlomila to dusivé ticho, které mezi námi už měsíce narůstalo.
Sedla jsem si ke stolu a dívala se na jeho prázdné místo. V hlavě mi vířily vzpomínky na doby, kdy jsme spolu dokázali mluvit celé hodiny. Teď jsme byli jako dva cizinci, kteří spolu sdílejí jen adresu a příjmení. Když Petr konečně přišel do kuchyně, ani se na mě nepodíval. „Máš hlad?“ zeptala jsem se tiše. Zavrtěl hlavou a otevřel lednici. „Najdu si něco sám.“
„Petr, co se to s námi děje?“ odvážila jsem se zeptat. Odpověděl mi jen pokrčením ramen. „Jsem unavený, Jano. Nechci to teď řešit.“
Unavený. To slovo mě bodlo do srdce. Byla jsem unavená i já – unavená z čekání, z nejistoty, z pocitu, že jsem pro něj neviditelná. Když jsme spolu začínali, byl pozorný, vtipný, laskavý. Teď byl jeho pohled prázdný a slova krátká jako zimní dny.
Začala jsem si všímat detailů: jak často odchází z domu bez rozloučení, jak zapomíná na naše výročí, jak už mě měsíce neobejmul. Přestali jsme spolu chodit na procházky do Stromovky, přestali jsme si povídat o práci nebo o dětech. Naše dcera Anička se mě jednou zeptala: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Nevěděla jsem, co jí odpovědět.
Jednoho večera jsem zaslechla jeho telefonát na balkoně. Mluvil tiše, ale v jeho hlase byla něha, kterou už dávno nepoužíval na mě. „Neboj se, zítra přijdu dřív,“ šeptal. Srdce mi bušilo až v krku. Když se vrátil dovnitř, díval se na mě jako na průhledný stín.
Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem moc náročná? Možná bych měla být vděčnější? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem čekala s večeří a on ani nenapsal zprávu. Na všechny ty dny, kdy mě přehlížel jako kus nábytku.
Jednou jsem to nevydržela a zavolala své nejlepší kamarádce Lence. „Lenko, myslíš, že mě Petr ještě miluje?“ ptala jsem se se slzami v očích.
Lenka chvíli mlčela. „Jani, láska není jen slovo. Je to péče, zájem, doteky… Když tohle chybí, je to jako žít vedle sochy.“
V práci jsem byla čím dál roztěkanější. Kolega Tomáš si všiml mého smutku. „Jano, jsi v pořádku?“ zeptal se jednou u kávovaru.
„Jen špatná noc,“ zalhala jsem.
Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o všech těch ženách, které žijí podobné příběhy – o tichu za zavřenými dveřmi paneláků i rodinných domků na okraji Prahy. O tom, jak snadno může láska zmizet a zanechat po sobě jen stín.
Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. „Musíme si promluvit,“ řekl bez emocí.
„O čem?“
„O nás.“
Sedli jsme si ke stolu naproti sobě jako dva vyjednavači bez šance na smír.
„Jano… už dlouho to nefunguje,“ začal opatrně.
„To vím,“ přiznala jsem tiše.
„Mám někoho jiného,“ vydechl nakonec.
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno najednou dávalo smysl – jeho odtažitost, pozdní příchody, prázdné pohledy.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se s chvějícím hlasem.
„To není důležité,“ odpověděl.
Ale pro mě to důležité bylo. Chtěla jsem vědět, kdo mi vzal muže – nebo spíš, kdo mi ho pomohl ztratit.
Následující týdny byly jako zlý sen. Petr si balil věci a já sledovala jeho stíny na zdech našeho bytu. Anička plakala každou noc a já jí nedokázala vysvětlit proč.
Moje máma mi řekla: „Musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale já měla pocit, že sílu už nemám.
Jednou večer mi Lenka napsala: „Jani, nejsi sama. Tohle zažívá spousta žen. Ale ty to zvládneš.“
Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala odvahu začít znovu žít – pro sebe i pro Aničku.
Dnes už vím, že láska není samozřejmost a že lhostejnost bolí víc než hádky nebo slzy. Naučila jsem se vážit si sama sebe a hledat štěstí jinde než ve stínech minulosti.
Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Jak poznáme ten okamžik, kdy je čas odejít? A proč někdy čekáme tak dlouho, než si přiznáme pravdu?