Hlas z nebe: Jak jsem našel útěchu v dědečkových slovech

„Proč jsi odešel, dědo? Proč jsi mě tu nechal samotného?“ šeptal jsem do tmy svého pokoje, zatímco se mi po tvářích kutálely slzy. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly přehlušit můj pláč. Maminka stála za dveřmi a tiše poslouchala. Věděla, že mě nemůže utěšit obyčejnými slovy. Děda byl pro mě vším – učil mě jezdit na kole, ukazoval mi, jak se pletou pomlázky, a vždycky měl po ruce nějaký vtip nebo moudrost. Teď byl pryč a já měl pocit, že se mi rozpadl celý svět.

Jednoho večera, když jsem už zase ležel v posteli a snažil se usnout, maminka vešla do pokoje s malou krabičkou v ruce. „Matěji,“ oslovila mě jemně, „mám pro tebe něco od dědečka.“ Posadil jsem se a s napětím sledoval, jak mi podává starý diktafon. „Děda si na něj nahrával poznámky a občas i vzkazy. Myslela jsem, že by ti to mohlo pomoct.“

Chvíli jsem jen nevěřícně zíral na ten obyčejný přístroj. Pak jsem stiskl tlačítko play. Ozval se známý hlas: „Ahoj Matýsku, jestli tohle posloucháš, tak už tu asi nejsem. Ale neboj, vždycky budu s tebou. Pamatuj si, že odvaha není absence strachu, ale schopnost jít dál i přes něj.“

Rozplakal jsem se znovu, tentokrát ale jinak. Bylo to, jako by děda seděl vedle mě a hladil mě po vlasech. Každý večer jsem si pouštěl další nahrávky – děda vyprávěl o svém dětství v Českých Budějovicích, o tom, jak se seznámil s babičkou na tancovačce v Sokolovně, i o tom, jaké to bylo vyrůstat za socialismu. Smál jsem se jeho historkám o tom, jak s kamarády kradli třešně ze sousedovy zahrady a utíkali před pánem s holí.

Maminka si všimla, že se něco změnilo. Přestával jsem být uzavřený do sebe, začal jsem zase chodit ven s kamarády a dokonce jsem se přihlásil do kroužku modelářů – přesně tak, jak by si to děda přál. Jednou večer jsme seděli s maminkou u stolu a ona mi položila ruku na rameno: „Víš, Matěji, já taky dědu moc postrádám. Ale myslím, že by byl na tebe pyšný.“

Jenže ne všechno bylo tak jednoduché. Táta začal být doma čím dál víc podrážděný. Pořád pracoval přesčasy a když přišel domů, často se hádal s maminkou kvůli hloupostem. Jednou večer jsem zaslechl jejich rozhovor:

„Myslíš si, že je normální, aby kluk pořád poslouchal ty nahrávky? Neměl by radši zapomenout a jít dál?“ rozčiloval se táta.

„Každý to prožívá jinak,“ odpověděla maminka klidně. „Matěj potřebuje čas.“

„A co já? Já snad nemám právo truchlit? Všichni jenom řešíte Matěje!“

Zalezl jsem pod peřinu a snažil se nevnímat jejich hádku. Připadal jsem si jako břemeno. Možná bych měl být silnější… Možná bych měl přestat poslouchat dědu a začít žít normálně.

Další den ve škole jsem byl jako tělo bez duše. Kamarád Honza si toho všiml: „Hele, co je s tebou? Jsi nějakej divnej.“

„Nic… Jenom… prostě mi chybí děda.“

Honza pokrčil rameny: „Mně umřela babička loni. Taky to bolelo. Ale časem to přebolí.“

Ale co když nepřebolí? Co když už nikdy nebudu šťastný?

Večer jsem si pustil další nahrávku. Děda říkal: „Matýsku, život je někdy těžkej. Ale pamatuj si – nejsi na to sám. Máš rodinu, kamarády… A hlavně máš srdce na správném místě.“

Najednou mi došlo, že nejsem jediný, kdo truchlí. Maminka i táta taky ztratili někoho blízkého. Možná bychom si měli víc pomáhat.

Při večeři jsem se odhodlal: „Tati… Já vím, že ti děda taky chybí. Nechceš si někdy poslechnout ty nahrávky se mnou?“

Táta chvíli mlčel a pak jen tiše přikývl.

Ten večer jsme seděli všichni tři v obýváku a poslouchali dědečka. Smáli jsme se jeho vtipům a vzpomínali na společné chvíle. Poprvé od jeho smrti jsme byli zase rodina.

Dnes už vím, že bolest nikdy úplně nezmizí. Ale díky dědečkovým slovům a podpoře rodiny ji dokážu unést.

Někdy si říkám – kolik z nás nosí v sobě podobnou bolest a bojí se o ní mluvit? A co kdybychom si navzájem víc naslouchali? Co myslíte vy?