Za policejní páskou: Noc, která změnila všechno

„Stůj! Kam jedete? Silnice je uzavřená!“ Policista mával baterkou a já, unavená po dvanáctihodinové směně na urgentním příjmu v Motole, jen kývla hlavou. „Bydlím tady za rohem, pane. Musím domů, mám syna.“ Policista se na mě podíval s pochopením a pustil mě dál. Netušil, že právě za tou páskou leží můj šestnáctiletý Honza. Netušila jsem to ani já.

Projížděla jsem kolem blikajících majáků, v hlavě mi hučelo. V rádiu hrála Lucie Bílá, ale já ji nevnímala. Myslela jsem na to, jak mě Honza ráno objal a slíbil, že přijde domů včas. „Neboj, mami, dneska žádný průšvih nebude,“ smál se. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že už je dost velký na to, aby věděl, kdy má přijít domů.

Když jsem zaparkovala před panelákem na sídlišti v Řepích, zazvonil mi telefon. Displej ukazoval „neznámé číslo“. Zvedla jsem to s obavou – v tuhle hodinu volají jen kvůli špatným zprávám. „Dobrý večer, tady je poručík Novotný z Policie ČR. Jste paní Eva Novotná?“

Ztuhla jsem. „Ano… Co se děje?“

„Vašeho syna Honzu srazilo auto. Je nám to moc líto.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Srdce mi bušilo až v krku. „Kde… kde je? Je naživu?“

„Je v Motole na JIPce. Měla byste tam co nejdřív přijet.“

Motol. Pracovala jsem tam celý den a teď tam musím jet jako matka, ne jako zdravotní sestra. Ironie osudu.

Rozběhla jsem se zpátky k autu, ruce se mi třásly tak, že jsem málem nezvládla nastartovat. Cestou jsem volala manželovi Petrovi. „Honzu srazilo auto! Je v nemocnici!“ křičela jsem do telefonu.

„To není možný… vždyť měl být doma!“ slyšela jsem jeho hlas zlomený šokem i vztekem.

V nemocnici mě pustili rovnou na JIPku. Honza ležel bledý, napojený na přístroje, kolem něj pobíhali doktoři. Poznala jsem mezi nimi kolegyni Martinu. „Evo… je to vážné,“ šeptla a objala mě.

Seděla jsem u jeho postele celou noc a modlila se k Bohu, ve kterého už dávno nevěřím. V hlavě mi běžely výčitky: Proč jsem ho nechala jít ven? Proč jsem si nevšimla té nehody, když jsem projížděla kolem? Co kdybych zastavila?

Ráno přišel Petr. Byl bledý a měl zarudlé oči. „Proč jsi ho pustila ven? Vždyť jsi věděla, že tam je ta parta kluků…“ vyčetl mi.

„Nech toho! Ty jsi s ním taky mluvil! Slíbil nám oběma, že přijde včas!“ bránila jsem se.

„Ale ty jsi jeho matka! Ty jsi měla vědět…“

Slova nás bodala jako nože. Místo abychom drželi při sobě, hádali jsme se o to, kdo za to může víc.

Dny plynuly v mlze bolesti a beznaděje. Honza ležel v umělém spánku, lékaři nám nedávali moc naděje. Každý den jsem seděla u jeho postele a šeptala mu do ucha pohádky z dětství: „Pamatuješ si na toho medvěda z Krkonoš? Jak jsi se ho bál?“

Jednou večer přišla Martina a sedla si ke mně. „Evo, musíš se smířit s tím, že to možná nezvládne.“

„Neříkej to! On je silný! Vždycky byl…“

„Ale někdy ani síla nestačí.“

Zavřela jsem oči a rozbrečela se. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme se s Honzou smáli u stolu nad svíčkovou, jak jsme spolu jezdili na kolech do Divoké Šárky… A teď tu leží mezi životem a smrtí.

Petr doma mlčel nebo křičel. Vyčítal mi každou maličkost: „Kdybys nebyla pořád v práci… Kdybys víc hlídala…“ Já mu zase vyčítala jeho věčné služební cesty a lhostejnost.

Jednou večer přišla tchyně Marie a přinesla koláč. Seděla u stolu a dívala se na mě přísně: „Evo, musíš být silná kvůli Petrovi i sobě. Honza tě potřebuje.“

„A co když už nikdy neotevře oči?“ zašeptala jsem.

Marie mě pohladila po ruce: „Musíš věřit.“

Po týdnu Honza zemřel. Lékaři udělali maximum, ale jeho tělo to nezvládlo. Svět se zastavil.

Pohřeb byl chladný a deštivý. Lidé říkali slova útěchy, která nic neznamenala: „Byl to hodný kluk… Je mu líp…“ Ale já věděla jen to, že už nikdy neuslyším jeho smích.

Petr se odstěhoval k matce. Nedokázali jsme spolu žít pod jednou střechou – každý den nám připomínal naši ztrátu i vzájemné výčitky.

Zůstala jsem sama v prázdném bytě plném Honzových věcí: jeho kopačky pod postelí, rozbitý mobil na stole, plakát Jaromíra Jágra na zdi.

Každý večer si pokládám stejnou otázku: Kdybych tenkrát zastavila u té policejní pásky… kdybych byla lepší matka… mohl být Honza ještě naživu?

A tak se ptám vás: Jak žít dál s vinou, která nikdy nezmizí? Dá se vůbec někdy odpustit sám sobě?