Pozdní rozhodnutí: Když jsem si přivedla maminku domů, nic nebylo, jak jsem čekala

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkla jsem na maminku, když jsme spolu seděly u kuchyňského stolu. Její ruce se třásly, když si nalévala čaj. Bylo to poprvé za poslední týdny, co jsme spolu mluvily otevřeněji než jen o tom, co bude k večeři nebo kdy má brát léky. Od chvíle, kdy tatínek zemřel a já ji přivezla z našeho malého bytu v Kladně do svého paneláku na Jižním Městě, se mezi námi vznášelo napětí jako těžký závoj.

Maminka se na mě podívala těma unavenýma očima, ve kterých se mísila bolest i vzdor. „Co bych ti měla říkat? Že se bojím být sama? Že mi chybí táta? Nebo že mám pocit, že tě obtěžuju?“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že když ji vezmu k sobě, všechno bude jednodušší. Že jí pomůžu, že ji ochráním před samotou a smutkem. Ale místo toho jsme obě ztrácely půdu pod nohama. Můj manžel Petr začal být podrážděný, děti – Tomáš a Klára – se vyhýbaly společným večeřím a já měla pocit, že se mi život rozpadá na kusy.

„Mami, já to dělám ráda…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Neděláš. Vidím ti to na očích. Jsi unavená. Všichni jste.“

Byla to pravda. Každý den jsem vstávala dřív, abych jí připravila snídani a nachystala léky. Po práci jsem běžela domů, abych stihla nakoupit a uvařit. Petr mi vyčítal, že už na něj nemám čas. Děti se mi svěřily, že jim vadí, jak babička pořád komentuje jejich chování nebo jak jim připomíná školní povinnosti. A já? Já jsem se cítila jako mezi mlýnskými kameny.

Jednou večer jsem zaslechla, jak Petr šeptá do telefonu své sestře: „Nevím, jak dlouho to ještě vydržíme. Alena je pořád podrážděná a maminka… prostě to není ono.“

Zavřela jsem se v koupelně a rozplakala se. Připadala jsem si jako špatná dcera i manželka. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak maminka všechno zvládala sama, když byl táta na šachtě. Jak mě vodila do školy za ruku a večer mi četla pohádky. Teď jsem byla já ta silná – nebo bych aspoň měla být.

Ale síly mi docházely. Maminka byla čím dál uzavřenější. Občas se rozplakala nad starými fotkami nebo jen seděla u okna a dívala se ven. Když jsem jí navrhla, že bychom mohly zajít do parku nebo do knihovny, odmítla: „Nechci být nikomu na obtíž.“

Jednoho dne přišla Klára domů s poznámkou ze školy – prý je poslední dobou nesoustředěná a smutná. Sedla jsem si s ní na postel a zeptala se jí: „Co tě trápí?“

Klára sklopila oči: „Já už nechci být doma. Je tam pořád smutno.“

To mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. Uvědomila jsem si, že naše rodina trpí. Že moje snaha pomoci mamince nás všechny vzdaluje jeden od druhého.

Začala jsem hledat řešení. Mluvila jsem s maminkou o denním stacionáři pro seniory – nejdřív odmítala, ale pak souhlasila aspoň s návštěvou. S Petrem jsme si sedli a otevřeně si promluvili o tom, co kdo cítí a potřebuje. Dětem jsem slíbila, že každý týden budeme mít společný večer jen pro nás čtyři.

Bylo to těžké období plné hádek i ticha. Ale postupně jsme našli nový rytmus. Maminka začala chodit do stacionáře dvakrát týdně a našla si tam kamarádku paní Evu. Já jsem měla víc času na rodinu i na sebe – občas jsem si dovolila jít s kamarádkou na kávu nebo si přečíst knížku.

Jednou večer jsme seděly s maminkou u televize a ona najednou řekla: „Děkuju ti, Alenko. Vím, že to pro tebe nebylo lehké.“

Podívala jsem se na ni a poprvé po dlouhé době ucítila klid. Možná jsme neudělaly všechno správně, ale snažily jsme se.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi obětí pro druhé a péčí o sebe? Dá se vůbec najít rovnováha? Co byste udělali vy na mém místě?