Po 35 letech manželství mě opustil kvůli kartářce: Příběh Anny z Nuslí

„Máš to tady, Anno. Klíče, dopis… a už na mě nečekej.“

Stála jsem v předsíni našeho bytu v Nuslích, v ruce svírala klíče, které mi Marek položil na botník. Jeho hlas byl chladný, odměřený, jako by mi oznamoval, že dneska bude pršet. Jenže místo deště přišla bouře, která mi převrátila život naruby.

„Marek, co to děláš? Kam jdeš? To je nějaký vtip?“ šeptala jsem, protože jsem neměla sílu křičet. On se na mě ani nepodíval. „Jdu za někým, kdo mi rozumí. Už to dál nejde.“

Bylo mi dvaašedesát a najednou jsem byla sama. Po pětatřiceti letech manželství, po všech těch Vánocích, dovolených v Krkonoších, hádkách kvůli penězům i smířeních u večerního čaje. Všechno to bylo pryč. Zůstaly mi jen fotografie na poličce a prázdné místo v posteli.

Marek odešel za Lenkou – kartářkou z Vršovic. Poznali se na nějakém kurzu meditace, kam ho poslala dcera, protože měl pořád špatnou náladu. Prý mu Lenka otevřela oči. Prý mu ukázala nový smysl života. Prý s ní může být konečně sám sebou.

Já? Já jsem byla ta nudná, ta stará, ta, co pořád řeší účty a vaří svíčkovou podle receptu jeho matky. Ta, co už dávno přestala být zajímavá.

První týdny jsem jen seděla v kuchyni a zírala do hrnku s čajem. Syn Petr mi volal každý den: „Mami, přijď k nám na víkend.“ Dcera Jana mi posílala zprávy: „Neboj se, to bude dobrý.“ Ale já jsem nevěděla, jak mám být dobrá. Jak mám být vůbec.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Markovi. „Proč? Proč jsi mi to udělal?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Anno, už jsme spolu jen přežívali. Lenka mi ukázala, že život může být ještě barevný. Nechci umřít s pocitem, že jsem nic nezažil.“

„A já? Já jsem byla co? Jen kulisa?“

„Ne… byla jsi všechno. Ale už to nestačí.“

Zavěsil.

Začaly chodit dopisy od právníka. Rozvodové papíry. Marek chtěl rozdělit byt, chtěl si vzít auto. Děti byly naštvané – na něj i na mě. „Proč jste nám to neřekli dřív? Proč jste si hráli na šťastnou rodinu?“ ptala se Jana.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná jsme si hráli i sami před sebou.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Martu na chodbě. „Tak co, Aničko? Drž se! Chlapi jsou všichni stejní…“

Usmála jsem se, ale uvnitř mě to bolelo. Nechtěla jsem slyšet útěchu ani lítost. Chtěla jsem zpátky svůj život – nebo aspoň jeho smysl.

Začala jsem chodit do parku na procházky. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala lidi – mladé páry s kočárky, staré ženy s taškami z Lidlu. Přemýšlela jsem, kolik z nich je opravdu šťastných.

Jednou si ke mně přisedla paní Eva z vedlejšího vchodu. „Taky mě manžel opustil,“ řekla tiše. „Kvůli mladší kolegyni z práce. Myslela jsem, že to nepřežiju. Ale víš co? Časem zjistíš, že jsi silnější, než si myslíš.“

Poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala před někým jiným než před zrcadlem.

Začala jsem chodit do knihovny, půjčovala si romány a detektivky. Přihlásila jsem se do kurzu italštiny pro seniory v kulturním domě na Pankráci. Petr mě vzal na výlet do Českého ráje a Jana mě pozvala na víkend do Brna.

Ale večery byly pořád těžké. Seděla jsem u stolu a slyšela ticho – to ticho, které dřív vyplňoval Marek svým brbláním nad televizí nebo šustěním novin.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Lenka.

„Anno… promiňte, že volám. Vím, že je to těžké. Ale Marek není šťastný tak, jak čekal.“

Zamrazilo mě.

„Proč mi to říkáte?“

„Protože… protože si myslím, že by měl vědět, co ztratil.“

Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Druhý den přišel Marek osobně. Stál ve dveřích jako cizinec.

„Anno… můžu dál?“

Mlčky jsem kývla.

Seděli jsme naproti sobě u stolu jako dva lidé, kteří si už nemají co říct.

„Chtěl jsem ti jen říct… že mě to mrzí.“

„Co přesně tě mrzí? Že jsi odešel? Nebo že sis myslel, že jinde bude líp?“

Sklopil oči.

„Nevím… asi všechno.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Víš co je nejhorší?“ řekla jsem nakonec. „Že už ti nemůžu věřit ani slovo.“

Odešel tiše jako stín.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Marek odešel. Naučila jsem se žít sama – vařit jen pro sebe, chodit do kina s kamarádkami z kurzu italštiny, smát se vnoučatům přes Skype.

Ale někdy večer si pořád kladu otázku: Kde jsme se ztratili? Byla to moje vina? Nebo prostě některé příběhy nemají šťastný konec?

Možná je čas začít psát nový příběh – i když nevím jak.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se po tolika letech vůbec začít znovu věřit lidem – a sobě?