V sestřině stínu: Příběh o neviditelnosti a touze po uznání
„Proč jsi zase zapomněla koupit chleba, Markéto? Klára by na to nikdy nezapomněla!“ Mamčin hlas se rozléhá kuchyní jako ledová sprcha. Stojím u lednice, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Je mi třicet dva let, ale v tu chvíli se cítím jako malá holka, která zase něco pokazila. Klára, moje starší sestra, je dokonalá. Vždycky byla. Alespoň podle mámy.
„Mami, já jsem měla dneska v práci přesčas. Zapomněla jsem, promiň,“ snažím se vysvětlit, ale vím, že je to marné. Mamka jen protočí oči a začne si pro sebe mumlat něco o tom, jak je možné, že dvě dcery z jedné rodiny jsou tak rozdílné. Klára by prý nikdy nezapomněla na takovou maličkost. Klára by už dávno měla vlastní byt, manžela a dvě děti. Klára by…
„Markéto, měla bys být víc jako tvoje sestra,“ říká mi maminka už od dětství. Pamatuju si to poprvé – bylo mi osm a rozbila jsem vázu v obýváku. Klára přišla, uklidila střepy a ještě mě objala. Mamka ji pohladila po vlasech a mě okřikla. Od té doby jsem věděla, že nikdy nebudu ta správná dcera.
Klára je teď úspěšná právnička v Brně. Má krásný byt, manžela Tomáše a dvě děti – Adélku a Filipa. Já žiju v podnájmu na Žižkově, pracuju jako knihovnice a mám kocoura jménem Míša. Když přijedu domů na víkend, mamka mi vždycky připomene, že bych si měla najít pořádného chlapa a začít žít „normální“ život.
Jednou večer sedíme s Klárou v kuchyni u čaje. „Víš, že mamka tě pořád srovnává?“ zeptám se opatrně.
Klára se na mě podívá smutně. „Vím. Ale Markéto, já za to nemůžu.“
„Já vím,“ povzdechnu si. „Ale někdy mám pocit, že kdybych zmizela, nikdo by si toho ani nevšiml.“
Klára mě chytne za ruku. „To není pravda. Já tě mám ráda.“
Ale její slova mi nepomůžou. Vím, že ona je ta oblíbená dcera. Ta, která všechno zvládá. Já jsem jen ta druhá.
Maminka nás vychovávala sama – táta odešel, když mi bylo pět. Od té doby jsme byly tři: mamka, Klára a já. Mamka pracovala ve školní jídelně a byla na nás přísná. Klára byla její pomocnice – vařila, uklízela, starala se o mě. Já byla ta malá, která všechno kazí.
Když mi bylo patnáct, dostala jsem trojku z matematiky. Mamka řvala: „Klára měla vždycky samé jedničky! Proč nejsi jako ona?“ Utekla jsem tehdy do lesa za vesnicí a brečela tam celé odpoledne. Nikdy jsem jí to neřekla.
Teď je mi přes třicet a pořád slyším stejná slova. Když jsem si našla práci v knihovně, mamka jen mávla rukou: „To je práce pro někoho, kdo nemá ambice.“ Když jsem si pořídila kocoura: „Klára má děti, ty máš jen kočku.“ Když jsem jí řekla, že nechci děti: „To říkáš teď, ale jednou toho budeš litovat.“
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se jí: „Mami, proč mě pořád srovnáváš s Klárou? Proč nikdy nejsem dost dobrá?“
Podívala se na mě dlouho a mlčky. Pak řekla: „Protože chci pro tebe to nejlepší.“
Ale já už nevím, co je pro mě nejlepší. Všechno ve mně křičí po uznání – chci slyšet jednou za život: „Jsem na tebe pyšná.“ Ale místo toho slyším jen výčitky.
Jednoho dne přijedu domů a najdu mamku uplakanou v kuchyni. Klára má zdravotní problémy – lékaři našli něco na plicích. Najednou je všechno jinak. Mamka je zlomená a já poprvé cítím, že mě potřebuje.
„Markéto, můžeš mi pomoct?“ ptá se tiše.
Pomáhám jí s nákupy, vařením i s návštěvami u lékaře. Najednou nejsem ta neschopná dcera – jsem jediná opora. Ale i tak slyším mezi řádky: „Kdyby tu byla Klára zdravá…“
Klára leží v nemocnici a já sedím u její postele.
„Víš,“ šeptá slabě, „vždycky jsem ti záviděla tvoji svobodu.“
Zaskočí mě to. „Jak to myslíš?“
„Ty jsi mohla být sama sebou. Já musela být ta dokonalá.“
Sedíme spolu dlouho mlčky. Poprvé cítím mezi námi opravdové porozumění.
Klára se uzdraví – nakonec to není nic vážného. Ale něco se mezi námi změní. Začínáme si volat jen tak, bez důvodu. Mamka je pořád stejná – kritická i starostlivá zároveň.
Jednoho večera sedím doma s Míšou na klíně a přemýšlím: Proč mám pořád pocit, že musím někomu něco dokazovat? Proč nestačí být jen Markéta?
Možná nejsem dokonalá jako Klára. Ale jsem svá.
A tak se ptám vás: Máte taky pocit, že žijete ve stínu někoho jiného? Jak jste se s tím vyrovnali?