Byla jsem jen teta s bytem: Příběh o důvěře, rodině a zradě

„Marie, vždyť ty tu sama nevydržíš! Tři pokoje na jednu starou paní, to je přece škoda,“ slyšela jsem Janin hlas, když jsem se snažila soustředit na knihu. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce složené na stole, oči upřené na staré hodiny nad dveřmi. Bylo mi šedesát pět a nikdy jsem se nevdala. Můj život byl tichý, spořádaný – knihovna v centru Brna, kde jsem třicet let pracovala, byla mým druhým domovem. Můj byt v secesní kamenné budově byl mým útočištěm. Vysoké stropy, parkety, které pamatují první republiku, a okna s výhledem na Petrov. Nikdy jsem si nemyslela, že právě tohle místo se stane jablkem sváru.

Jana byla dcera mé sestry Aleny. Vždycky mi říkala tetičko, ale nikdy jsme si nebyly zvlášť blízké. Když byla malá, vodila jsem ji do divadla Radost nebo na zmrzlinu do Lužánek. Pak vyrostla, odstěhovala se do Prahy a roky jsme se vídaly jen na pohřbech a svatbách. Až před dvěma lety se začala objevovat častěji. Nejprve přišla s dortem k narozeninám, pak přinesla kytici na svátek. „Tetičko, musíme být spolu častěji,“ říkala a já jí věřila. Byla jsem ráda za společnost.

Jednoho deštivého podzimu přišla s manželem Petrem a malou dcerkou Klárkou. „Víš, tetičko, v Praze je to drahé. Byt máme malý a hypotéka nás dusí,“ povzdechla si Jana a já cítila soucit. Nabídla jsem jim čaj a sušenky. Petr se rozhlížel po bytě a obdivoval starožitný nábytek po babičce. „Tohle je poklad,“ řekl uznale.

Začali chodit častěji. Klárka si hrála na koberci s mými starými panenkami a Jana mi pomáhala s nákupem nebo úklidem. Bylo to příjemné – po letech samoty jsem měla pocit, že mám rodinu. Jednou večer jsme seděly u stolu a Jana najednou řekla: „Tetičko, přemýšlela jsi někdy o tom, co bude s bytem, až tu nebudeš?“ Zasmála jsem se: „To je ještě daleko.“ Ale v očích jí něco problesklo.

Začaly přicházet návrhy – nejprve nenápadné: „Mohli bychom ti pomoct s opravou koupelny.“ Pak konkrétnější: „Víš, kdybys nám byt převedla už teď, mohli bychom ti pomáhat ještě víc.“ Petr mi jednou mezi dveřmi řekl: „Marie, my bychom se o vás postarali jako o vlastní.“

Začalo mi být úzko. Vzpomněla jsem si na Alenu – mou sestru – která vždycky říkala: „Rodina je základ.“ Ale co když rodina myslí hlavně na sebe? Jednou jsem zaslechla Janu, jak do telefonu šeptá: „Kdybychom ten byt měli, nemuseli bychom už nikdy řešit peníze.“

Přišla hádka. Odmítla jsem podepsat plnou moc k převodu bytu. Jana zvýšila hlas: „Myslíš jen na sebe! My jsme tvoje rodina! Chceš snad, aby ten byt připadl státu?“ Rozplakala se a odešla. Petr mě obvinil z nevděčnosti.

Zůstala jsem sama v tichu bytu. Dny plynuly pomalu – knihovna už byla jen vzpomínka, protože mě kvůli věku propustili. Každý večer jsem seděla v křesle a přemýšlela: Udělala jsem dobře? Nebyla jsem příliš tvrdá? Ale pak jsem si vzpomněla na jejich pohledy – neviděli mě, viděli jen adresu.

Jednoho dne mi přišel dopis od právníka – Jana žádala o vydání bytu jako předpokládaná dědička. Bylo to jako rána pěstí. Zavolala jsem Aleně – sestra mlčela dlouho do telefonu a pak řekla: „Marie, vždyť jsi sama…“

Začala jsem chodit na procházky do Lužánek – tam kde jsme kdysi s Janou jedly zmrzlinu. Potkávala jsem sousedy – paní Novotnou z prvního patra nebo pana Hrdličku z podkroví. Ti mi nabídli víc pochopení než vlastní krev.

Jednoho večera mi Jana poslala zprávu: „Promiň, tetičko. Jen jsme chtěli lepší život pro Klárku.“ Odpověděla jsem: „Já chtěla jen trochu lásky.“

Dnes sedím u okna a dívám se na šedé střechy Brna. Byt je stále můj – ale za jakou cenu? Přemýšlím: Je lepší být sama ve svém domově, nebo mít rodinu za cenu zrady? Co byste udělali vy na mém místě?