Vždy jsem byla pro svou sestru oporou. Když jsem ale potřebovala já, zůstala jsem sama.

„Halino, promiň, ale fakt teď nemám čas. Zavolám ti později, jo?“ ozvalo se z telefonu a já zůstala stát v kuchyni s mobilem v ruce, jako by mi někdo vyrazil dech. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem potřebovala pomoc já. A poprvé v životě jsem ji od své mladší sestry Ivany nedostala.

Celý život jsem byla ta, na kterou se obraceli všichni. Když máma onemocněla, byla jsem to já, kdo s ní jezdil po doktorech. Když táta přišel o práci, já mu pomáhala s životopisem a hledáním nového místa. A Ivana? Ta byla vždycky ta mladší, ta křehká, ta, kterou bylo třeba chránit. Když jí bylo dvacet a otěhotněla s klukem, který ji opustil, byla jsem to já, kdo jí pomáhal s malým Tomáškem. Když přišla o práci, bydlela u mě půl roku. Nikdy jsem nepočítala, kolik času a energie jsem do ní investovala. Rodina je přece rodina.

Jenže teď… Teď jsem tu stála sama. Můj muž Petr před dvěma měsíci zemřel na infarkt. Byli jsme spolu skoro čtyřicet let. Najednou jsem zůstala v našem bytě na sídlišti v Brně sama. Děti máme dvě – Martina žije v Praze a má vlastní rodinu, Jana je v zahraničí. Oba mi volají, ale víte, jak to je – mají své životy.

A tak jsem zavolala Ivaně. Potřebovala jsem ji jen na pár dní. Chtěla jsem, aby u mě přespala, abych nemusela být v tom tichu sama. Ale ona neměla čas. Prý má v práci uzávěrku a Tomášek maturuje. „Zavolám ti později,“ řekla. Ale nezavolala.

Seděla jsem pak večer u stolu a dívala se na fotku z dětství – já a Ivana na chatě u babičky v Beskydech. Vzpomněla jsem si, jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky spolu. Že si budeme pomáhat.

Druhý den mi volala sousedka paní Novotná. „Halinko, nechcete přijít na kafe? Vím, že to teď máte těžké.“ Bylo to milé, ale nebyla to Ivana.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Ivana mi volala hlavně tehdy, když něco potřebovala – pohlídat Tomáška, půjčit peníze na nájem, poradit s rozvodem. Nikdy mě nenapadlo to brát jako samozřejmost – vždyť jsme rodina! Ale teď… Teď mi došlo, že naše vztahy byly jednostranné.

Jednoho dne jsem se rozhodla Ivaně napsat zprávu: „Ivano, moc bych tě potřebovala vidět. Je mi smutno.“ Odpověděla až za dva dny: „Promiň, Halino, fakt nestíhám. Ale myslím na tebe.“

Začala jsem chodit na procházky do parku Lužánky. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala lidi kolem sebe – maminky s dětmi, staré páry ruku v ruce… Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Proč je pro některé lidi rodina samozřejmostí a pro jiné jen příležitostí?

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Ivana. „Halino… promiň… Já vím, že bych měla přijít… Ale já prostě nemůžu…“ Její hlas zněl unaveně a podrážděně.

„Ivano,“ řekla jsem tiše, „já už po tobě nic nechci. Jen jsem doufala… že když jsi to tolikrát potřebovala ty…“

„Ale Halino! Ty jsi vždycky silná! Ty to zvládneš!“

V tu chvíli mi došlo, že pro Ivanu jsem byla vždycky jen ta silná starší sestra. Ta, která všechno zvládne sama.

Začala jsem se víc bavit se sousedy a chodit na kurzy keramiky do kulturního domu. Pomalu jsem si budovala nový okruh lidí kolem sebe. Ale bolest z toho, že vlastní sestra mě nechala ve štychu, zůstávala.

Jednou jsme se s Ivanou potkaly náhodou v obchodě. „Halino…“ začala nejistě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem chladněji, než jsem chtěla.

„Chtěla jsem ti zavolat…“

„Nemusíš,“ přerušila jsem ji. „Už po tobě nic nechci.“

Viděla jsem v jejích očích překvapení i smutek. Ale už jsem neměla sílu vysvětlovat jí všechno znovu.

Doma večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Je chyba ve mně? Nebo je prostě pravda to staré české přísloví: Od dobrého člověka každý jen bere?

Možná bych měla být tvrdší a myslet víc na sebe. Ale jak to udělat po šedesáti letech života pro druhé?

Co myslíte vy? Může se člověk změnit i ve stáří? Nebo je lepší smířit se s tím, že někteří lidé nám prostě nikdy nevrátí to, co jsme jim dali?