Dva roky ticha: Příběh matky, která ztratila kontakt s dcerou

„Mami, už toho mám dost! Pořád mě jenom kritizuješ, nikdy nejsi spokojená!“ křičela na mě Jana, když práskla dveřmi a odešla. Bylo to přesně před dvěma lety. Od té doby se neozvala. Ani SMS, ani e-mail, ani pohled k narozeninám. Sedím teď u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou nad hrnkem čaje a v hlavě mi zní její poslední slova jako ozvěna v prázdném bytě.

Jsem Marie, je mi skoro sedmdesát a žiju sama v paneláku na okraji Brna. Vždycky jsem si myslela, že stáří bude klidné období, kdy budu mít čas na vnoučata a na sebe. Místo toho mě každý den tíží samota a výčitky. Sousedka Alena mi občas přinese koláč nebo mě pozve na kávu, ale většinou se snažím být silná a nedat na sobě nic znát. Jenže když se večer zavřou dveře a zhasnou světla na chodbě, všechno se vrátí.

Jana byla moje jediná dcera. Vychovávala jsem ji sama, protože její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Dělala jsem všechno proto, aby měla lepší život než já. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních – ráno v knihovně, odpoledne v samoobsluze. Nikdy jsem si nestěžovala, i když jsem byla unavená k smrti. Chtěla jsem jí dát všechno: vzdělání, bezpečí, lásku. Možná jsem ale byla příliš přísná.

Pamatuju si, jak přišla domů s trojkou z matematiky a já místo útěchy začala vyčítat: „Jano, musíš se víc snažit! Chceš skončit jako já za kasou?“ Viděla jsem v jejích očích slzy, ale tehdy jsem to neřešila. Myslela jsem si, že ji tím motivuju. Teď už vím, že jsem jí spíš ubližovala.

Když Jana odmaturovala a dostala se na vysokou školu do Prahy, byla jsem na ni pyšná. Ale zároveň jsem měla strach, že ji ztratím. Volala jsem jí každý týden, ptala se na známky, na kamarády, na kluky. Vždycky odpovídala stručně a rychle končila hovor. „Mami, mám hodně práce,“ říkala často. Já ale nechtěla přijmout, že už mě nepotřebuje.

Po škole si našla práci v reklamní agentuře a brzy i přítele – Tomáše. Nikdy mi ho nechtěla představit. „Je to moje věc,“ odsekla mi jednou u večeře. Tehdy jsme se pohádaly poprvé doopravdy. Vyčetla mi všechno: že ji dusím, že jí nevěřím, že ji pořád jen kontroluju. Já jí zase vyčetla nevděk a to, že si neváží všeho, co jsem pro ni udělala.

Od té doby byly naše vztahy napjaté. Volaly jsme si méně a méně. Když přijela na Vánoce před dvěma lety, byla už úplně jiná – uzavřená, chladná. Snažila jsem se s ní mluvit o dětství, o tom, co ji trápí, ale jen mlčela nebo mě odbývala. Nakonec přišla ta osudná hádka kvůli maličkosti – kvůli tomu, že jsem jí řekla, že by měla víc šetřit peníze místo nakupování drahých bot.

„Mami, já už to dál nevydržím! Pořád mě jenom srovnáváš s ostatními! Nikdy nejsi spokojená!“ křičela tehdy Jana a odešla z bytu. Od té doby je ticho.

První týdny jsem brečela každý večer. Psala jsem jí zprávy: „Jano, prosím tě, ozvi se.“ „Chybíš mi.“ „Mám tě ráda.“ Nikdy nepřišla odpověď. Zkoušela jsem volat Tomášovi, ale nikdy mi to nezvedl. Přemýšlela jsem i o tom, že pojedu do Prahy a najdu ji v práci – ale bála jsem se odmítnutí.

Moje sestra Eva mi říká: „Nech ji být, Marie. Ona se ozve sama.“ Ale jak dlouho mám čekat? Každý den je pro mě jako trest – ráno vstanu a první myšlenka je na Janu. Co asi dělá? Je šťastná? Má někoho? A hlavně – myslí někdy na mě?

Začala jsem chodit na procházky do parku jen proto, abych nemusela být doma sama se svými myšlenkami. Někdy si povídám s cizími lidmi na lavičce – většinou jsou to také osamělé ženy mého věku. Všechny mají nějaký příběh o dětech, které jsou daleko nebo nemají čas. Ale málokterá je úplně sama jako já.

Jednou za mnou přišla sousedka Alena s bábovkou: „Marie, pojď ke mně na čaj.“ Seděly jsme spolu v jejím obýváku a povídaly si o všem možném – o počasí, o politice i o starých filmech. Nakonec se mě zeptala: „A co tvoje dcera? Už jste se viděly?“ Skoro jsem se rozbrečela.

„Neviděla jsem ji dva roky,“ přiznala jsem tiše.

Alena mě pohladila po ruce: „To je těžké… Ale třeba potřebuje čas.“

Možná má pravdu. Možná jsem Janě opravdu ublížila tím, jak moc jsem ji chtěla chránit a vést správným směrem. Možná teď potřebuje prostor najít sama sebe bez mého stínu.

Blíží se moje sedmdesátiny a já nevím, jestli mi Jana popřeje k narozeninám aspoň zprávou. Přemýšlím o tom každý den – jestli mám napsat ještě jeden dopis nebo jestli už to vzdát.

Někdy si říkám: Je lepší žít s nadějí nebo přijmout samotu? Kolik chyb může matka udělat a přesto doufat v odpuštění?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl ještě bojovat o vztah s vlastní dcerou?