Soužití pod jednou střechou: Když se z domova stane cizí místo

„Kláro, už zase jsi nechala světlo v koupelně! Kolikrát ti to mám říkat?“ volám do chodby, ale odpovědí je jen tiché zabouchnutí dveří jejího pokoje. Sedím na pohovce, ruce se mi třesou vztekem i smutkem. Ještě před rokem jsem si představovala, jaké to bude krásné – mít doma vnučku, povídat si večer u čaje, smát se jejím historkám ze školy. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem ve vlastním bytě jen hostem.

Když mi Klára zavolala, že ji přijali na Karlovu univerzitu a jestli by mohla bydlet u mě v Praze, byla jsem dojatá. Vždyť jsem ji vychovávala skoro jako vlastní dceru, když její rodiče pracovali dlouho do noci. Pamatuji si, jak mi nosila obrázky z mateřské školky a šeptala mi do ucha svá malá tajemství. Teď je jí devatenáct a já ji skoro nepoznávám.

První týdny byly ještě snesitelné. Klára byla nervózní z nového prostředí, často jsme spolu vařily nebo chodily na procházky po Vinohradech. Ale pak přišly první zkoušky, nové kamarádky, večírky. Začala chodit domů pozdě, někdy ani neřekla, kde byla. V kuchyni se hromadilo nádobí, v koupelně její kosmetika a oblečení bylo všude. Když jsem jí něco řekla, protočila oči nebo jen mlčky odešla.

Jednou večer jsem ji slyšela telefonovat s kamarádkou: „Hele, babička je zase protivná. Fakt už mě to tady štve.“ Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť já se snažím! Chci pro ni jen to nejlepší. Ale místo vděku cítím jen chlad a odstup.

Začala jsem si všímat, jak se mění i můj vlastní denní režim. Přestala jsem zvát sousedky na kávu, protože jsem se bála, že Klára bude mít poznámky o „starých drbnách“. Večer jsem seděla tiše v obýváku a poslouchala hudbu z jejího pokoje – hlasitou, cizí, plnou anglických slov, kterým nerozumím. Někdy jsem měla chuť zaklepat a poprosit ji, ať to ztlumí, ale bála jsem se další hádky.

Jednoho dne přišla domů s klukem. Ani mě nepředstavila. Jen prošli kolem mě do jejího pokoje a zavřeli dveře. Seděla jsem v kuchyni a slyšela jejich smích. Připadala jsem si neviditelná. Když odešel, Klára jen prohodila: „To byl Tomáš, spolužák.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem už moc stará? Moc přísná? Možná bych měla být tolerantnější. Ale když jsem jí navrhla společný výlet na Vyšehrad nebo do divadla, odmítla s tím, že má moc učení nebo že jde s kamarády.

Jednou večer jsme se pohádaly doopravdy. Našla jsem v lednici otevřenou lahev vína a dvě skleničky. „Kláro, ty jsi pila doma alkohol? A ještě s někým?“ vyjela jsem na ni. „Babičko, prosím tě! Jsem dospělá! To jako nesmím mít ani trochu soukromí?“ křičela zpátky. „Ale tohle je můj byt! Měla bys respektovat nějaká pravidla!“ „Tvoje pravidla jsou z minulého století!“ práskla dveřmi.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělaly chybu. Vždyť já ji miluju! Ale ona mě teď vidí jen jako překážku. Ráno jsem jí chtěla udělat snídani na usmířenou, ale našla jsem vzkaz: „Jdu spát ke Kamile.“

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Začala jsem se vyhýbat vlastní kuchyni, abych ji nemusela potkat. Když přišla domů, zavírala se ve svém pokoji. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním domově.

Jedno odpoledne mi zavolala dcera: „Mami, co se děje s Klárou? Volala mi a brečela.“ Snažila jsem se vysvětlit situaci, ale sama jsem nevěděla, kde je pravda. Možná jsme obě tvrdohlavé. Možná jsme si příliš zvykly na svůj klid a svobodu.

Nakonec jsme si sedly ke stolu a dlouho mlčely. „Babičko,“ začala Klára tiše, „já vím, že to pro tebe není jednoduché… Ale já taky potřebuju trochu prostoru.“ „Já vím,“ odpověděla jsem jí se slzami v očích. „Jen mám strach… že tě ztratím.“

Objaly jsme se a chvíli jen tak seděly. Ale věděla jsem, že nic už nebude jako dřív.

Někdy si říkám: Je možné žít pod jednou střechou s někým blízkým a přitom se cítit tak vzdáleně? Kde je hranice mezi láskou a svobodou? Co byste dělali vy na mém místě?