Moje jméno je Marie a prý jsem toxická matka: Příběh o lásce, osamění a nepochopení

„Mami, už toho nech! Já už nejsem malá holka!“ Luciin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stála v předsíni našeho bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách, kabát už na sobě, klíče v ruce. Já jsem jen chtěla vědět, kdy se vrátí domů. Jen jsem chtěla mít jistotu, že je v pořádku. Ale ona se na mě dívala s očima plnýma výčitek.

„Lucie, já se jen bojím, víš? Je už tma, venku je zima…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Mami! Je mi třicet devět! Mám vlastní život! Nemůžeš mě pořád kontrolovat!“

Zůstala jsem stát v tichu, zatímco za ní zapadly dveře. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval kus duše. Vždyť já ji jen miluju. Jen chci vědět, že je šťastná. Že je v bezpečí. Je to opravdu tak špatné?

Lucii jsem vychovávala sama. Když jí bylo šest, její otec – Petr – jednoho dne prostě odešel. Nechal mi na stole lístek: „Promiň, Marie. Nezvládám to.“ A už se nikdy nevrátil. Zůstaly jsme samy dvě v malém panelákovém bytě. Tehdy jsem si slíbila, že budu pro Lucii vším – matkou i otcem. Nikdy jí nebude nic chybět.

Byla jsem s ní u každého prvního dne ve školce i ve škole. Když měla horečku, nespala jsem celou noc a hlídala její dech. Když ji ve škole někdo rozplakal, šla jsem si to s učitelkou vyříkat osobně. Možná jsem byla až moc ochranitelská, ale copak to není úkolem matky?

Lucie byla vždycky tichá, citlivá holka. Nikdy neměla moc kamarádek, spíš si četla nebo kreslila. Já jí byla nejbližší – hrály jsme spolu Člověče, nezlob se, pekly bábovky a chodily na procházky do Lužánek. Když přišla puberta a začala se uzavírat do sebe, snažila jsem se jí být ještě blíž. Možná jsem ji dusila svou láskou… Ale já se bála, že ji ztratím stejně jako jejího otce.

Když Lucie odmaturovala na gymnáziu a chtěla jít studovat do Prahy, málem mi puklo srdce. Přemlouvala jsem ji: „Lucinko, proč tak daleko? Vždyť můžeš studovat tady v Brně!“ Ale ona byla neoblomná. Odstěhovala se na koleje a já poprvé zažila prázdný byt. Každý večer jsem čekala na její telefonát. Když nevolala, nemohla jsem spát.

Po škole se vrátila do Brna a našla si práci v knihovně. Myslela jsem si, že teď už budeme zase spolu jako dřív. Ale Lucie byla jiná – dospělá, samostatná. Začala chodit s Honzou, sympatickým klukem z práce. Byla jsem ráda, že má někoho blízkého, ale zároveň mě bodalo u srdce, když mi řekla: „Mami, budu bydlet s Honzou.“

Zůstala jsem sama. Každý den jsem vařila oběd pro dva – kdyby náhodou přišla. Každý večer jsem jí psala zprávu: „Jak ses měla dneska?“ Někdy odpověděla jedním slovem, někdy vůbec.

Jednou večer mi zavolala: „Mami, můžeme si promluvit?“ Seděla naproti mně u kuchyňského stolu a dívala se do hrnku s čajem.

„Mami… já tě mám ráda. Ale někdy mám pocit, že mě dusíš. Že mi nevěříš.“

„Ale Lucinko… já tě jen chráním! Jsi moje jediné dítě…“

„Já vím,“ povzdechla si smutně. „Ale já potřebuju svůj prostor. Potřebuju žít svůj život.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že selhávám jako matka. Vždyť celý život jsem jí dávala všechno! Jak může říct, že ji dusím? Copak láska může být špatná?

Od té doby se snažím být opatrnější. Nepíšu jí každý den – jen občas pošlu smajlíka nebo fotku kocoura Mikuláše. Ale stejně čekám na její zprávy jako na smilování.

Nedávno mi Lucie řekla: „Mami… někdy mám pocit, že jsi toxická.“ To slovo mě zasáhlo jako facka.

„Toxická? Já? Proč?“

„Protože pořád řešíš můj život místo svého…“

A já si uvědomila, že vlastně žádný svůj život nemám. Celý život byl Lucie můj svět.

Začala jsem chodit na procházky sama. Přihlásila jsem se do klubu seniorů na keramiku – poprvé v životě dělám něco jen pro sebe. Ale stejně… když přijdu domů do prázdného bytu a slyším jen tikot hodin a mňoukání Mikuláše, cítím tu prázdnotu až do morku kostí.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi láskou a dusivou péčí? Je možné být příliš milující matkou? Nebo je chyba ve mně? A co mám dělat teď, když už mě moje dcera nepotřebuje?

Možná je čas najít samu sebe… Ale jak na to po tolika letech obětování?

Řekněte mi – opravdu může být mateřská láska toxická? Nebo jsme jen obě ztracené ve světě, který se změnil rychleji než naše srdce?