Když bývalý manžel onemocněl: Příběh o odpuštění, který rozdělil rodinu
„Mami, ty ses úplně zbláznila! Proč mu pomáháš? Vždyť ti tolik ublížil!“ křičela na mě dcera Jana do telefonu, zatímco já stála v kuchyni a třásly se mi ruce. Voda v konvici už dávno přestala vřít, ale já pořád držela hrnek a přemýšlela, co jí vlastně odpovědět. V hlavě mi hučelo. Z okna jsem viděla šedé březnové nebe nad paneláky v Brně-Žabovřeskách a měla pocit, že se mi celý svět zúžil na tenhle okamžik.
Byli jsme s Karlem rozvedení už patnáct let. On si našel novou ženu, já žila sama. Naše cesty se křížily jen při svatbách dětí, pohřbech příbuzných nebo na Štědrý den, když jsme si předávali dárky pro vnoučata. Vždycky to bylo slušné, ale chladné. Jako bychom byli dva cizinci, kteří kdysi sdíleli život, ale teď už je spojuje jen povinnost.
A pak mi jednoho dne zavolala jeho sestra Marie. „Aleno, Karel je v nemocnici. Má rakovinu slinivky. Je na tom špatně… Jeho žena ho nechala. Nezvládla to.“
Seděla jsem na posteli a dívala se na telefon v ruce. Vzpomínky na všechny ty hádky, jeho nevěry, na to, jak mě opustil kvůli mladší kolegyni z práce… To všechno se mi vrátilo jako rána pěstí do břicha. Ale zároveň jsem cítila něco jiného – lítost? Soucit? Nebo snad povinnost?
První noc jsem nespala. Převalovala jsem se a přemýšlela: Mám mu vůbec pomáhat? Co si o tom pomyslí děti? A co já sama? Ale pak jsem si vzpomněla na chvíle, kdy jsme byli mladí – na naše první společné Vánoce v malém bytě v Líšni, na to, jak jsme spolu stavěli chatu u Svitavy… A najednou jsem věděla, že musím.
Druhý den jsem šla za Karlem do nemocnice. Ležel tam bledý a pohublý, oči měl zarudlé od pláče. Když mě uviděl ve dveřích, odvrátil pohled. „Nemusíš tu být,“ zamumlal.
„Ale chci,“ odpověděla jsem tiše a sedla si k němu. Mlčeli jsme dlouho. Pak začal mluvit – o strachu ze smrti, o tom, jak ho opustila žena i kamarádi. Poprvé po letech jsem v jeho hlase slyšela opravdovou slabost.
Začala jsem za ním chodit každý den. Nosila jsem mu domácí polévku, četla mu noviny a někdy jsme jen mlčky sledovali televizi. Děti to nechápaly. Syn Petr mi vyčítal: „Mami, vždyť jsi kvůli němu tolik trpěla! Proč mu teď dáváš druhou šanci?“
Ale já necítila, že bych mu dávala druhou šanci jako manželovi. Pomáhala jsem člověku, který byl kdysi součástí mého života – ať už byl jakýkoli.
Jednou večer mi Karel řekl: „Aleno, promiň mi všechno zlé. Vím, že jsem ti ublížil.“
Zůstala jsem sedět a slzy mi tekly po tváři. „Já už ti dávno odpustila,“ zašeptala jsem.
Doma mě čekaly další hádky s dětmi. Jana mi vyčetla: „Ty snad čekáš, že se k tobě vrátí? Nebo že tě bude milovat?“
„Nečekám nic,“ odpověděla jsem unaveně. „Jen nechci žít s nenávistí.“
Začala jsem být terčem posměchu i mezi známými. Sousedka paní Novotná mi jednou v obchodě řekla: „Vy jste fakt svatá, Aleno. Já bych mu ani vodu nepodala.“
Ale já věděla své. Každý večer jsem si sedla do křesla s hrnkem čaje a přemýšlela o tom, jak moc nás nenávist dokáže zničit – nejen vztahy s druhými, ale i nás samotné.
Karel umíral pomalu. Poslední týdny už skoro nemluvil. Jednou mě vzal za ruku a zašeptal: „Děkuju.“
Když zemřel, děti plakaly – ale pořád mi nemohly odpustit, že jsem mu byla nablízku až do konce. Petr mi řekl: „Mami, nikdy to nepochopím.“
Možná to opravdu nikdy nepochopí. Ale já vím své.
Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Ano. Protože nenávist není povinnost. A co vy – dokázali byste odpustit člověku, který vám tolik ublížil?