Dvacet let ticha: Příběh sousedské nevraživosti a odpuštění

„Tak tohle už nikdy neodpustím,“ šeptala jsem si tehdy, když jsem zabouchla dveře před Lídou. Bylo mi padesát, ona o pár let mladší, a přesto jsme se v tu chvíli cítily jako dvě malé holky na pískovišti, které si rozbily bábovičky. Jenže tohle nebyla dětská hádka. Bylo to něco mnohem hlubšího – zrada, která se táhla mezi našimi byty jako neviditelná zeď.

Bydlely jsme v paneláku na okraji Brna, dveře od dveří. Naše děti – můj Honza a její Klára – spolu vyrůstaly, hrály si na chodbě, chodily do stejné školy. Všechno bylo tak přirozené. Pomáhaly jsme si, půjčovaly vajíčka, zalévaly květiny, když ta druhá odjela na chalupu. A pak přišel ten den, kdy se všechno změnilo.

Bylo to v létě, dusno, okna dokořán. Honza přišel domů s uplakanýma očima. „Mami, Klára mi řekla, že už se mnou nechce kamarádit. Prý jsi jí zakázala chodit k nám.“ Nechápala jsem. Vždyť jsem Kláru měla ráda skoro jako vlastní dceru. Šla jsem za Lídou, chtěla jsem si to vyříkat. Ale ona mi zabouchla dveře před nosem: „Nechci o tom mluvit. Vím, co jsi udělala.“

Co jsem udělala? Dodnes nevím jistě. Možná šlo o nějakou pomluvu, která se roznesla po domě – v paneláku se šeptá o všem. Možná jsem něco řekla neuváženě na schodech sousedce Novotné a ta to překroutila. Možná šlo o peníze – tehdy jsme vybíraly na nový výtah a já trvala na tom, že Lída dluží dvě stovky. Každopádně od toho dne jsme spolu nepromluvily.

Roky plynuly. Děti dospěly, odstěhovaly se. Já zůstala sama, Lída taky. Potkávaly jsme se na chodbě, v obchodě, na zastávce tramvaje – vždycky s pohledem upřeným do země nebo na mobil. Někdy jsem měla chuť ji oslovit, ale hrdost mi to nedovolila. „Proč bych měla začínat já?“ říkala jsem si pokaždé.

Jednou v zimě jsem slyšela z vedlejšího bytu ránu a pak ticho. Nevěnovala jsem tomu pozornost – Lída byla vždycky trochu nešikovná, často jí něco spadlo. Ale tentokrát bylo ticho dlouhé. Večer jsem zahlédla záchranku před domem a srdce mi poskočilo. „To snad není možné…“

Druhý den ráno jsem potkala sousedku Novotnou na schodech: „Lída spadla v koupelně a zlomila si nohu. Leží teď v nemocnici.“ Najednou mě zaplavil zvláštní pocit – směs viny a strachu. Co když potřebovala pomoc a já ji mohla slyšet? Co když…

Když se Lída po týdnu vrátila domů o berlích, stála jsem za dveřmi a poslouchala její kroky po chodbě. Slyšela jsem její tiché vzdechy bolesti a najednou mi bylo jedno, kdo měl pravdu před dvaceti lety.

Zaklepala jsem. Dlouho nic. Pak se dveře pootevřely a Lída na mě koukala s očima plnýma slz.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli mlčela, pak jen kývla hlavou: „Asi jo…“

A tak jsme spolu seděly u ní v kuchyni – poprvé po dvaceti letech. Vařila jsem jí čaj, pomáhala s nákupem, povídaly jsme si o dětech, o životě, o tom, co všechno jsme za ty roky ztratily.

Jednou večer jsme seděly u stolu a Lída najednou řekla: „Víš, já už ani nevím, proč jsme se pohádaly.“

Rozesmála jsem se i rozplakala zároveň: „Já taky ne.“

A pak jsme mlčely – ale tentokrát to bylo jiné ticho než to dvacetileté.

Dnes je všechno jinak. Chodíme spolu na procházky do Lužánek, občas zajdeme na kafe do kavárny U Tří lvů. Naše děti mají své životy, ale my jsme si našly cestu zpět k sobě.

Někdy si říkám: Kolik let života jsme promarnily kvůli hrdosti? A kolik lidí kolem nás mlčí jen proto, že čekají na omluvu? Co myslíte – dá se opravdu odpustit úplně všechno?