Samota mezi regály: Příběh Aleny z pražské knihovny

„Aleno, už zase jsi doma sama? Vždyť ti bude padesát! Kdy si konečně někoho najdeš?“ ozvalo se z telefonu hlasem mé sestry Jitky. V tu chvíli jsem měla chuť telefon prostě vypnout. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Jitko, já už nikoho nehledám.“

Možná to zní zvláštně, ale samota mě už dávno přestala bolet. Stala se součástí mého života stejně jako ranní káva nebo zvuk tramvají pod okny našeho starého bytu na Letné. Po smrti táty jsem zůstala s mámou sama. Byla nemocná, potřebovala mě. Všichni kolem říkali: „Aleno, obětovala ses.“ Jenže já jsem to tak necítila. Prostě jsem neměla na výběr.

Vztahy? Ty byly vždycky krátké a nenápadné. Nikdy jsem nebyla ta, za kterou by se někdo postavil do fronty. Možná jsem byla moc tichá, možná moc obyčejná. Po třicítce už jsem přestala doufat, že přijde někdo, kdo mě vezme za ruku a řekne: „Jsi pro mě ta jediná.“

A pak přišla nemoc. Nejdřív maminka – Alzheimerova choroba. Každý den jsem sledovala, jak mi mizí před očima. Pak já – rakovina prsu. Dva roky chemoterapie, operace, strach a ticho. Jitka mi pomáhala, ale měla vlastní rodinu. A já? Já jsem se naučila být sama.

Jednoho deštivého odpoledne jsem šla do knihovny na Letné. Bylo tam teplo a ticho, které mi připomínalo dětství. Procházela jsem mezi regály a hledala něco, co by mi pomohlo zapomenout na prázdnotu doma. Najednou jsem zaslechla hlas: „Promiňte, hledáte něco konkrétního?“ Otočila jsem se a uviděla muže s šedivými vlasy a laskavýma očima.

„Vlastně ani nevím,“ usmála jsem se rozpačitě.

„To je nejlepší způsob, jak najít něco opravdu zajímavého,“ řekl a podal mi knihu od Bohumila Hrabala.

Jmenoval se Petr. Pracoval v knihovně už dvacet let. Začali jsme si povídat – nejdřív o knihách, pak o životě. Zjistila jsem, že je vdovec a jeho děti už dávno vyletěly z hnízda. Každé úterý jsme se potkávali mezi regály a povídali si o všem možném.

Jednou mě pozval na kávu do malé kavárny na rohu u Stromovky. Seděli jsme u okna a dívali se na déšť. Povídali jsme si o tom, jaké to je stárnout bez partnera. „Víš, Aleno,“ řekl tiše, „myslel jsem si, že už nikdy nikoho nepotkám.“

Zasmála jsem se: „Já taky.“

Začali jsme spolu trávit víc času. Chodili jsme na procházky do Stromovky, na výstavy do Veletržního paláce, občas i do kina na staré české filmy. Poprvé po letech jsem cítila, že nejsem neviditelná.

Jenže doma to nebylo jednoduché. Jitka mi vyčítala, že zanedbávám mámu: „Aleno, vždyť ona tě potřebuje! Jak můžeš myslet na sebe?“ Srdce mi pukalo mezi povinností a touhou po vlastním životě.

Jednou večer jsem seděla u mámina lůžka a držela ji za ruku. Byla už slabá a často mě nepoznávala. „Alenko,“ zašeptala najednou jasněji než obvykle, „neboj se žít.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

S Petrem jsme spolu začali plánovat malý výlet do jižních Čech – jen na víkend, abych neměla výčitky svědomí vůči mámě ani Jitce. Ale když jsem to doma oznámila, Jitka vybuchla: „Jsi sobecká! Celý život jsi byla ta hodná dcera a teď ji tu necháš?“

Poprvé v životě jsem jí odpověděla pevně: „Jitko, mám právo na svůj život.“

Výlet byl nádherný. Procházeli jsme se po Českém Krumlově, smáli se a povídali si dlouho do noci. Cítila jsem se svobodná – poprvé od dětství.

Po návratu domů mě čekal dopis od Jitky: „Nevím, co se s tebou děje, ale nejsi to ty.“ Rozplakala jsem se. Tolik let jsem žila podle očekávání ostatních – a když jsem konečně udělala něco pro sebe, přišla vina.

Petr mě objal: „Aleno, život není o tom být dokonalá dcera nebo sestra. Je o tom být šťastná.“

Maminka zemřela o pár měsíců později. Byla jsem u ní až do konce. Držela mě za ruku a usmívala se.

Dnes sedím v té samé knihovně a píšu svůj příběh. Petr je vedle mě a čte noviny. Jitka mi už nevolá tak často – možná jí časem odpustím.

Ale jedno vím jistě: nikdy není pozdě začít znovu žít.

Možná bych se vás měla zeptat: Kolik let musí člověk čekat, než si dovolí být šťastný? A kolik odvahy to vlastně stojí?