„Mami, nechci, abys hlídala Filípka.“: Odsouzená vlastní dcerou za své názory

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Prostě nechci, abys hlídala Filípka.“

Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za Terezou zaklaply dveře. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždyť jsem jen chtěla pomoct! Vždyť jsem to tak dělala celý život – moje maminka mi pomáhala s Terezkou i s Honzíkem, když byli malí. Bylo to samozřejmé. Tak proč teď já nesmím být tou babičkou, která podrží, pohladí, uvaří polévku a pohraje si s vnoučkem?

„Mami, ty prostě pořád říkáš ty svoje starý pravdy. Že kluci nebrečí, že dítě má jíst všechno, co je na talíři… Já to takhle nechci! Dneska už se děti vychovávají jinak!“

Terezka stála uprostřed obýváku, ruce v bok, oči plné výčitek. Já tam seděla jako malá holka a měla pocit, že jsem něco strašně pokazila. Jenže copak je špatné chtít pro dítě to nejlepší? Copak je špatné říct Filípkovi, že když spadne, má vstát a nebrečet? Nebo že nemá pořád vybírat jídlo z talíře?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Terezka malá. Byli jsme s manželem v paneláku na Jižním Městě, peněz moc nebylo a babička z Moravy přijela vždycky na týden pomoct. Uvařila svíčkovou, pohlídala děti, já si mohla aspoň na chvíli lehnout. Byla jsem jí vděčná. A teď? Moje vlastní dcera mě odmítá.

„Ale Terezko,“ zkusila jsem to ještě jednou tiše, „já bych ti ráda pomohla. Vždyť vidím, jak jsi unavená. Práce, domácnost…“

„Já vím, mami,“ přerušila mě ostře. „Ale já prostě nechci, aby Filípek slyšel ty tvoje řeči o tom, že kluci nesmí brečet nebo že má být potichu u stolu. On je citlivý a já chci, aby se nebál říct, co cítí.“

Zůstala jsem sedět sama. Kuchyně byla najednou studená a tichá. Z lednice tiše hučel motor a já si připadala zbytečná. Celý život jsem pracovala – nejdřív v kanceláři na poště, pak jako účetní v družstvu. Děti byly vždycky na prvním místě. Když manžel onemocněl a odešel do důchodu předčasně, starala jsem se o něj i o domácnost. Nikdy jsem si nestěžovala.

A teď? Najednou jsem ta špatná. Ta s „předsudky“, jak říká Terezka.

Přemýšlela jsem celou noc. Proč je dneska všechno jinak? Proč je špatné chtít po dítěti disciplínu? Proč je špatné říct mu pravdu do očí? Vždyť já Terezku i Honzíka vychovala dobře – oba mají vysokou školu, práci, rodiny.

Druhý den ráno mi volal Honzík.

„Ahoj mami, co se děje? Terezka mi psala, že jste se pohádaly.“

„To nic není,“ zalhala jsem rychle. „Jen jsme si nerozuměly.“

„Víš, mami,“ řekl opatrně Honzík, „ona to má Tereza teď těžký. V práci ji dusí šéfová a doma je pořád sama s malým… Možná bys jí mohla trochu ustoupit.“

„Ale já chci jen pomoct!“ vyhrkla jsem zoufale.

„Já vím… Ale někdy je lepší nechat věci být. Svět se mění.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř. Svět se mění… Ale co já? Mám se změnit i já? Mám zapomenout na všechno, co mě naučila moje maminka?

Uběhly tři týdny. Terezka se neozvala. Každý den jsem koukala na mobil a čekala na zprávu nebo zavolání. Nic.

Jednoho dne jsem šla na nákup do Alberta a potkala sousedku paní Novotnou.

„Tak co Filípek? Už ho zase hlídáte?“ zeptala se s úsměvem.

Zarděla jsem se a rychle sklopila oči.

„Ne… Teď ho hlídá chůva.“

Paní Novotná pokrčila rameny: „To je dneska moderní… Ale stejně – babička je babička.“

Doma jsem si sedla do křesla a rozplakala se. Chůva! Cizí holka místo mě! Copak opravdu nestojím za nic?

Večer přišla SMS od Terezky: „Mami, zítra máme s Petrem výročí svatby. Mohla bys nám upéct ten tvůj jablečný koláč?“

Srdce mi poskočilo radostí. Hned jsem jí odepsala: „Samozřejmě! Přijďte kdykoliv.“

Druhý den přišla Terezka sama. Seděla u stolu a dívala se na mě dlouho mlčky.

„Mami… promiň mi tu hádku,“ řekla nakonec tiše. „Já vím, že to myslíš dobře. Jenom… já mám strach, že Filípka něco zlomí. Že bude stejný jako táta – pořád všechno dusil v sobě.“

Chvíli jsme mlčely.

„Terezko,“ řekla jsem nakonec opatrně, „já tě mám ráda takovou, jaká jsi. A Filípka taky. Možná mám staré názory… Ale můžu se snažit být lepší babičkou.“

Terezka se usmála přes slzy: „To bych byla moc ráda.“

Když odešla, seděla jsem dlouho u okna a dívala se do tmy.

Možná už nikdy nebudu tou babičkou jako moje maminka – ale možná můžu být tou nejlepší pro Filípka i Terezku právě teď.

Řekněte mi – opravdu je špatné držet se toho, co nás naučili naši rodiče? Nebo musíme všechno zahodit jen proto, že svět je jiný?