Když vlastní syn žádá o pomoc: Mezi láskou a odpovědností

„Mami, potřebuju tvoji pomoc. Prosím tě, půjč mi peníze.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem utírala hrnek od kávy. Petr, můj jediný syn, stál ve dveřích a jeho hlas zněl naléhavěji než kdy dřív. V očích měl zoufalství, které jsem u něj neviděla od doby, kdy mu bylo deset a rozbil okno u sousedů. Tehdy jsem ho objala a řekla, že všechno bude dobré. Dnes jsem však cítila, že tohle už není dětský problém.

„Petře, víš, že s tátou už musíme šetřit. Za chvíli půjdeme do důchodu. Nemůžeme ti teď dát peníze jen tak,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Srdce mi bušilo až v krku.

Petr se zamračil. „Ale mami, já to fakt potřebuju! Všichni kolem mě mají nové věci, já sotva zaplatím nájem. V práci mi snížili úvazek a…“

Snažila jsem se mu vysvětlit naši situaci. S manželem Karlem jsme spolu čtyřicet let. Prošli jsme si vším možným – nevěrou, hádkami, dokonce jsme jednou měli podepsané rozvodové papíry na stole. Ale nakonec jsme zůstali spolu. Teď, když už máme klid, vlastní velký byt na sídlišti v Brně a kočku Micku, která je naším mazlíčkem, chceme si užít stáří bez stresu.

Jenže Petr je pořád naším dítětem. I když mu je třicet pět a má vlastní život. Vždycky byl trochu snílek, nikdy dlouho nevydržel v jedné práci. Jeho partnerka Jana ho před rokem opustila a od té doby se jeho život rozpadá na kusy.

„Mami, já vím, že jsem toho moc nedokázal. Ale teď fakt potřebuju začít znovu. Když mi nepomůžete vy, kdo jiný?“

Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Karel seděl v obýváku a předstíral, že sleduje zprávy. Ale viděla jsem, jak napjatě poslouchá každý náš slovní výměnu.

„Petře,“ ozval se najednou Karel z vedlejšího pokoje, „musíš se naučit postavit na vlastní nohy. My už nemáme sílu ani peníze zachraňovat tě pokaždé.“

Petr se otočil ke Karlovi: „To je jednoduchý říct! Vy jste měli vždycky všechno jistý! Já mám jen dluhy a strach z budoucnosti.“

V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout i odstrčit zároveň. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem nemohla spát a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Možná jsme mu moc pomáhali? Nebo naopak málo? Proč je dnes tolik mladých lidí ztracených?

„Petře,“ řekla jsem nakonec unaveně, „my ti teď opravdu nemůžeme pomoct. Musíme myslet i na sebe.“

Petr chvíli stál mlčky. Pak vzal bundu a zabouchl za sebou dveře tak silně, až Micka vyskočila na skříň.

Sedla jsem si ke Karlovi na gauč. Mlčeli jsme dlouho.

„Udělali jsme správně?“ zeptala jsem se tiše.

Karel pokrčil rameny: „Musíme myslet na sebe. Už jsme toho pro něj udělali dost.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem nad tím, jak se změnila doba. My jsme s Karlem začínali s málem – starý Favorit, panelákový byt po rodičích, dovolená maximálně na Mácháči nebo v Krkonoších. Ale měli jsme práci jistou a věděli jsme, že když budeme šetřit, jednou si něco našetříme.

Dnes je všechno nejisté. Práce na dobu určitou, ceny bytů šílené, energie drahé… Chápu Petra i jeho generaci. Ale kde je hranice mezi pomocí a tím, že člověk svému dítěti vlastně škodí?

Ráno mi přišla zpráva: „Promiň mami. Zkusím to nějak zvládnout sám.“

Bylo mi úzko i trochu líp zároveň.

Od té chvíle se mezi námi něco změnilo. Petr už nevolal tak často jako dřív. Když přišel na návštěvu, byl uzavřenější. Ale viděla jsem v jeho očích nový druh odhodlání.

Jednou večer přišel domů s úsměvem: „Mami, dostal jsem práci ve skladu v Modřicích! Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

Objala jsem ho a cítila obrovskou úlevu i pýchu.

Ale pořád mě hlodá otázka: Udělali jsme správně? Nebo jsme ho zklamali? Kde je ta správná míra rodičovské pomoci?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší dítěti pomoct za každou cenu – nebo ho nechat padnout a doufat, že se zvedne samo?