Po smrti tchyně jsem zjistila, co si o mně doopravdy myslela: Třicet let v její stínu

„Tohle nikdy neudělej, Hano. Nikdy jí neříkej, že jsi unavená. Tchyně to bere jako slabost.“ Slyšela jsem hlas své matky v hlavě, zatímco jsem stála v kuchyni a míchala omáčku na nedělní oběd. Bylo to už třicet let, co jsem poprvé vkročila do bytu paní Novotné jako Markova přítelkyně. Tehdy jsem ještě netušila, že se z toho bytu stane moje bitevní pole.

„Mami, Hanka dělala svíčkovou podle tvého receptu,“ ozval se Marek z obýváku. Srdce mi poskočilo – možná dnes konečně uslyším pochvalu. Ale paní Novotná jen zvedla obočí a suše pronesla: „To je hezké. Ale příště ať nezapomene na nové koření.“

Takové byly naše neděle. Já se snažila, ona hledala chyby. Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro jejího jediného syna. Vždycky měla v záloze nějakou Janu nebo Alenu, které by podle ní byly lepšími manželkami. „Marek potřebuje ženu, která ho podpoří, ne zatíží,“ říkávala mi jednou, když jsme zůstaly samy v kuchyni. „Já tě podporuju,“ šeptla jsem tehdy, ale ona jen mávla rukou.

Když se nám narodila dcera Klárka, doufala jsem, že se něco změní. Ale místo toho přišly nové výčitky: „Dítě je moc hubené. Dítě je moc rozmazlené. Dítě je pořád nemocné.“ Každý můj krok byl pod drobnohledem. Marek se snažil být prostředníkem, ale většinou jen mlčel a díval se do země.

Jednou v zimě, když Klárka dostala zápal plic a já nespala už třetí noc, přišla paní Novotná neohlášeně k nám domů. „To dítě potřebuje pořádnou péči,“ řekla místo pozdravu. „A ty potřebuješ být silnější.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „A kdo se stará o mě?“ Ale místo toho jsem jen přikývla a šla vařit čaj.

Roky plynuly a já si zvykla žít ve stínu jejího odsuzování. Byla jsem vzorná snacha – nikdy jsem si nestěžovala, nikdy jsem neodmlouvala. Když jsme s Markem slavili dvacáté výročí svatby, paní Novotná mi dala do ruky balíček a řekla: „Tohle je pro tebe. Aby ses naučila péct pořádný chleba.“ Všichni se smáli, ale mě to bodlo u srdce.

Když paní Novotná onemocněla, Marek trval na tom, že ji vezmeme k sobě domů. „Je to moje máma,“ řekl tiše. „Musíme jí pomoct.“ Věděla jsem, že nemám na výběr. Každý den jsem jí vařila polévky, měnila ložní prádlo a poslouchala její stížnosti na zdravotní sestry i na mě.

Jednoho večera, když už byla velmi slabá, mě zavolala k posteli. „Hanko…“ začala a já čekala nějaké smíření nebo aspoň poděkování. Ale ona jen zašeptala: „Nezapomeň zalít kytky.“

Když zemřela, cítila jsem zvláštní prázdno – ne úlevu, ne smutek, spíš vyčerpání z nekonečného snažení. Marek byl zdrcený a já se snažila být silná kvůli němu i Klárce.

Pár týdnů po pohřbu jsme s Markem uklízeli její byt. V jedné zásuvce jsem našla krabici s dopisy. Byly tam desítky listů psaných jejím úhledným písmem – adresované její sestře Libuši do Brna.

Neměla bych je číst, říkala jsem si. Ale zvědavost byla silnější.

„Milá Libuško,“ stálo v jednom dopise z roku 1993, „Hanka je hodná holka, ale nikdy nebude jako Jana od sousedů. Je moc tichá, moc opatrná. Nevím, jestli dokáže Marka udělat šťastným.“

V dalším dopise z roku 2001: „Klárka je krásná holčička, ale Hanka ji moc rozmazluje. Kdybych měla víc sil, vzala bych výchovu do svých rukou.“

A pak jeden z posledních dopisů před její smrtí: „Někdy si říkám, jestli jsem na Hanku nebyla moc přísná. Ale ona nikdy neprotestovala – možná proto mi byla tak cizí.“

Zavřela jsem krabici a rozplakala se. Celý život jsem se snažila být někým jiným – lepší snachou, lepší matkou, lepší ženou pro Marka. Ale nikdy to nestačilo.

Večer jsem seděla s Markem u stolu a řekla mu o dopisech. Mlčel dlouho a pak jen tiše řekl: „Možná jsi byla jediná, kdo ji opravdu miloval takovou, jaká byla.“

Dnes už vím, že ne každý dokáže milovat druhého bez podmínek. Ale znamená to snad, že moje snaha byla méně hodnotná? Nebo že bych měla litovat všech těch let?

Co myslíte vy? Je možné získat lásku člověka, který vás od začátku odmítá? Nebo je důležitější naučit se mít rád sám sebe?