„Vím, že jsem byla špatná matka.“ Přišla jsem za synem, ale on mi řekl: „Nemám matku.“
„Nemám matku.“ Ta slova mi znějí v uších už několik hodin. Stojím před starým panelákem na sídlišti v Brně, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Tomáš… můj syn. Dnes už dospělý muž, kterého jsem neviděla osm let. A když jsem ho konečně našla, otočil se ke mně zády.
„Proč jsi vůbec přišla?“ zeptal se mě bez emocí, když jsem mu otevřela dveře jeho bytu. „Co ode mě chceš?“
Chtěla jsem mu říct tolik věcí. Že jsem ho nikdy nepřestala milovat. Že jsem odjela do Německa jen proto, abych mu mohla zajistit lepší život. Ale místo toho jsem jen stála a mlčela. Všechna ta slova, která jsem si připravovala cestou vlakem z Prahy, zmizela.
„Tomáši… já vím, že jsem ti ublížila. Ale byla jsem zoufalá. Tvůj otec nás nechal samotné, neměla jsem peníze ani na nájem. Musela jsem odejít.“
„Nemusela jsi,“ přerušil mě tvrdě. „Mohla jsi zůstat. Mohla jsi být máma. Ale tys dala přednost práci a cizím lidem.“
Zavřel dveře a já zůstala stát na chodbě. Slyšela jsem, jak za nimi zamyká. V tu chvíli se mi vybavily všechny ty roky, kdy jsem byla pryč. Jak mi máma – jeho babička – posílala fotky z jeho prvního dne ve škole, z recitace v mateřské škole, z jeho narozenin. Vždycky s úsměvem na tváři, ale v očích měl smutek.
Když byl Tomáš malý, jeho otec Petr nás opustil kvůli jiné ženě. Zůstala jsem sama s tříletým dítětem a hromadou dluhů. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, ale peníze pořád nestačily. Když mi kamarádka nabídla práci uklízečky v Mnichově, neváhala jsem dlouho. Slíbila jsem si, že tam zůstanu jen rok, dva maximálně. Ale roky plynuly a já se domů vracela jen na Vánoce nebo na pohřeb tety.
Tomáš vyrůstal s mojí mámou, která byla už v důchodu. Byla pro něj vším – mámou, tátou i babičkou zároveň. Učila ho básničky do školky, připravovala svačiny do školy, chodila s ním na třídní schůzky. Já posílala peníze a dárky, ale nikdy jsem mu nemohla dát to nejdůležitější – sebe.
Pamatuji si jeden telefonát, když mu bylo asi deset. „Mami, kdy přijedeš?“ ptal se mě tiše do sluchátka. „Už brzy, Tomášku,“ lhala jsem tehdy. „Jen co budu mít dost peněz.“
Ale nikdy jich nebylo dost. Vždycky se našel další důvod zůstat – nový byt, nový dluh, nemoc v rodině… A Tomáš mezitím dospěl beze mě.
Když mi máma loni zemřela, věděla jsem, že už nemám žádnou výmluvu. Přijela jsem na pohřeb a poprvé po letech viděla svého syna tváří v tvář. Stál u rakve a díval se skrz mě, jako bych byla vzduch.
Po pohřbu jsme seděli v kuchyni u stolu a já se snažila navázat rozhovor.
„Tomáši… jak se máš? Pracuješ pořád v té nemocnici?“
„Jo,“ odpověděl stručně.
„A… máš někoho?“
Pokrčil rameny a dál mlčel.
Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Všude byly fotky – Tomáš na maturitním plese s babičkou, Tomáš na dovolené s kamarády… Ale já na žádné nebyla.
Když jsem se pokusila ho obejmout na rozloučenou, ucukl.
„Nechci tě vidět,“ řekl tiše. „Pro mě už nejsi máma.“
Od té doby uplynul rok a já dnes znovu stála před jeho bytem s nadějí, že mi odpustí. Ale místo toho mi dal jasně najevo, že o mě nestojí.
Celou cestu domů přemýšlím nad tím, kde se to všechno pokazilo. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo jsem jen udělala to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla? Vím, že spousta žen v Česku odchází za prací do zahraničí a nechává děti doma s prarodiči nebo s otci. Děláme to pro jejich dobro – nebo si to aspoň myslíme.
Ale co když děti potřebují víc naši přítomnost než nové boty nebo mobil?
Doma sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Telefon mlčí. Nikdo mi nepíše.
Možná už je pozdě všechno napravit. Možná už nikdy nebudu pro Tomáše matkou.
Ale přesto doufám… Doufám, že jednou najde sílu mi odpustit.
A tak se ptám: Je možné získat zpět ztracenou důvěru svého dítěte? Nebo některé chyby prostě nejdou napravit?