V den svých 51. narozenin táta oznámil, že odchází: Rok, než se rozvedeme, prosila máma

„Tohle už dál nejde,“ řekl táta a jeho hlas zněl tvrději, než jsem kdy slyšela. Seděli jsme u kuchyňského stolu, na kterém ještě voněla bábovka, kterou jsem ráno pekla k jeho 51. narozeninám. Byly jsme tam jen my tři – já, máma a on. Měsíc před mou svatbou. Všechno mělo být dokonalé, ale místo toho jsem cítila, jak se mi hroutí svět pod rukama.

Máma se na něj dívala s očima plnýma slz. „Prosím tě, Pavle, aspoň rok počkej. Kvůli Kristýně. Nechci, aby si to nesla do manželství.“

Táta se odvrátil k oknu. „Už jsem rozhodnutý. Nechci dál žít ve lži.“

Mlčela jsem. V hlavě mi vířily myšlenky – proč teď? Proč měsíc před mou svatbou? Copak nemohl počkat? Vždyť jsme byli vždycky ta normální rodina z paneláku na Jižním Městě. Táta pracoval jako technik v Dopravním podniku, máma byla učitelka na základce. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale měli jsme jeden druhého. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Kristýno, promiň,“ řekl táta tiše a poprvé za celý večer se na mě podíval. V jeho očích byla únava i něco cizího, co jsem nedokázala pojmenovat.

„A co… co bude teď?“ zeptala jsem se.

Máma se nadechla a pevně mě chytla za ruku. „Nic se nezmění. Aspoň ne teď. Pavle, prosím tě…“

Táta vstal od stolu a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře.

Zůstaly jsme s mámou samy v kuchyni. Slyšela jsem její tichý pláč a cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. „Mami… proč?“

„Nevím,“ šeptla. „Možná je v tom jiná žena… možná už mě nemiluje… možná je to jen krize středního věku.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o všem, co nás čeká – moje svatba s Honzou, nový byt v Modřanech, mámina samota… A táta? Kam půjde? Co bude dělat? A hlavně – proč nám to udělal?

Další týdny byly jako zlý sen. Táta byl doma čím dál míň. Prý má hodně práce, ale já věděla své. Máma se snažila tvářit statečně, ale viděla jsem, jak se trápí. Večer seděla u televize a dívala se na staré české filmy, které měla ráda – Pelíšky, Kolju… Občas mi přišla jako někdo úplně jiný.

Jednou večer jsem přišla domů dřív a slyšela jsem mámu mluvit do telefonu: „Ano, Jitko, pořád doufám… Ale on už je někde jinde hlavou i srdcem.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale nevěděla jsem jak. Byla jsem na ni naštvaná i líto mi jí bylo zároveň.

Svatba se blížila a já měla pocit, že nic nemá smysl. Honza si všiml, že nejsem ve své kůži.

„Co se děje?“ zeptal se jednou večer v kavárně na Národní.

„Táta od nás odchází,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Honza mě objal a dlouho mlčel. „To mě mrzí… Ale my dva jsme jiní, Kristýno.“

Chtěla jsem tomu věřit.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Táta přišel – v obleku, který nosil už roky jen na pohřby a svatby. Usmíval se na fotkách, ale jeho oči byly prázdné.

Po obřadu mě vzal stranou.

„Kristýno… vím, že jsem ti zkazil radost. Ale chci, abys byla šťastná.“

„Proč jsi nám to udělal?“ zeptala jsem se.

Chvíli mlčel. „Už dlouho jsem nebyl šťastný. Nechtěl jsem vám ubližovat… ale nešlo to dál.“

Po svatbě odešel z bytu definitivně. Máma zůstala sama v našem panelákovém bytě s výhledem na sídliště a já začala nový život s Honzou.

Ale nic už nebylo jako dřív.

Máma mi často volala – někdy jen proto, aby slyšela můj hlas. Táta mi psal krátké zprávy: „Jak se máš?“ nebo „Pozdravuj Honzu.“ Nikdy už to nebylo jako dřív.

Jednou večer jsem seděla v novém bytě a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. Honza byl na služební cestě a já byla sama se svými myšlenkami.

Přemýšlela jsem: Co když jednou taky odejdu? Co když štěstí není nic jistého? Proč lidé odcházejí právě tehdy, když je nejvíc potřebujeme?

Možná nikdy nenajdu odpověď.

Ale jedno vím jistě – rodina není samozřejmost. A někdy i ti nejbližší dokážou nejvíc zranit.

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit? Nebo byste odešli taky?