Když ti nejlepší přítel vezme všechno: Příběh zrady pod jednou střechou

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Ty mi chceš říct, že jsi s ním opravdu nic neměla?“ křičela jsem, zatímco se mi ruce třásly a v očích pálily slzy. Jitka stála v našem obýváku, v ruce hrnek s kávou, a dívala se na mě s tím svým klidným, až chladným výrazem. „Aleno, prosím tě, uklidni se. Vždyť jsi moje nejlepší kamarádka. Nikdy bych ti to neudělala,“ odpověděla tiše, ale já už jí nevěřila ani slovo.

Ještě před půl rokem bych si nedokázala představit, že se ocitnu v takové situaci. Jitka byla moje opora od gymplu – společně jsme proplouvaly prvními láskami, zkouškami i zklamáními. Když jí manžel vyhodil z bytu a ona neměla kam jít, neváhala jsem ani minutu a nabídla jí náš pokoj pro hosty. Můj muž Petr byl trochu zdrženlivý, ale nakonec souhlasil. „Je to jen na pár týdnů,“ ujišťovala jsem ho. „Jitka je rodina.“

První týdny byly jako návrat do studentských let. Večer jsme si s Jitkou povídaly dlouho do noci, smály se a vzpomínaly na staré časy. Petr se k nám občas přidal, ale většinou se držel stranou. Jenže pak jsem si začala všímat drobností – jak se na sebe s Jitkou dívají u snídaně, jak se smějí vtipům, které já nikdy nepochopím. Připadala jsem si jako třetí kolo u vozu ve vlastním domě.

Jednoho večera jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jejich hlasy z kuchyně. Smáli se něčemu, co jsem neznala. Když jsem vešla dovnitř, oba ztichli. „Ahoj,“ řekla jsem nejistě. Petr rychle vstal: „Musím ještě něco dodělat do práce.“ A Jitka jen pokrčila rameny a začala uklízet nádobí.

Začala jsem být podezřívavá. Všimla jsem si, že Jitka nosí víc make-upu než dřív a Petr je najednou ochotný pomáhat s domácností – hlavně když je Jitka poblíž. Jednou večer jsem zahlédla jejich stíny na chodbě – stáli blízko sebe a šeptali si něco do ucha. Když mě spatřili, oba se rozutekli do svých pokojů.

Nemohla jsem spát. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Byla jsem paranoidní? Nebo jsem přehlížela něco očividného? Rozhodla jsem se promluvit si s Petrem. Seděli jsme u stolu a já se snažila najít správná slova.

„Petře, mám pocit, že se mezi tebou a Jitkou něco děje,“ řekla jsem tiše.

Petr se zamračil: „Co to povídáš? Je to tvoje kamarádka.“

„Právě proto… Vždyť ji skoro neznal, než se k nám nastěhovala. Teď spolu trávíte víc času než já s tebou.“

Petr mlčel a pak jen pokrčil rameny: „Možná bys měla být ráda, že jí pomáháme.“

Ale já už věděla své.

Začala jsem Jitku sledovat. Četla jsem její zprávy na mobilu, když nechala telefon bez dozoru. Jednou večer jsem našla konverzaci s Petrem – samé smajlíky, vtipy a dokonce i jedno srdíčko. Srdce mi bušilo až v krku.

Když jsem to na ni vybalila, popírala všechno. „Aleno, vždyť víš, že bych ti nikdy neublížila! To je jen tvoje žárlivost.“ Ale já už jí nevěřila.

Situace doma byla nesnesitelná. Petr byl odtažitý, Jitka se mi vyhýbala. Jednoho dne jsem přišla domů a našla je spolu v kuchyni – drželi se za ruce. Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená.

„Takže je to pravda,“ zašeptala jsem.

Jitka se mi podívala do očí: „Aleno… promiň.“

Petr jen sklopil hlavu: „Chtěl jsem ti to říct…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nejenže mě zradil manžel, ale i ta jediná osoba, které jsem věřila víc než komukoliv jinému.

Následovaly týdny plné hádek a ticha. Jitka si sbalila věci a odešla – tentokrát už ne ke mně, ale rovnou k Petrovi. Já zůstala sama v prázdném bytě plném vzpomínek na přátelství i lásku, které už neexistují.

Moje máma mi říkala: „Alenko, lidi nejsou vždycky takoví, jaké je chceš vidět.“ Ale já věřila v dobro v lidech – možná až příliš naivně.

Dnes už vím, že největší bolest nepřichází od nepřátel, ale od těch nejbližších. Přemýšlím, jestli někdy ještě dokážu někomu věřit tak jako dřív.

Co myslíte vy? Dá se po takové zradě ještě někomu otevřít? Nebo už člověk navždy zůstane opatrný a uzavřený?