Prodala jsem dům, abych zachránila syna. Místo vděku přišla zrada.

„Mami, prosím tě, já už fakt nevím, co mám dělat…“ Jeho hlas se mi rozléhal v hlavě ještě dlouho poté, co jsme spolu ten večer mluvili. Stála jsem v kuchyni našeho starého bytu v Nuslích, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Tomáš, můj jediný syn, byl vždycky takový – citlivý, ale slabý. A teď mě prosil o pomoc. Prý přišel o práci, prý má dluhy, prý už nemůže dál. „Mami, já to sám nezvládnu…“

V tu chvíli jsem neváhala. Vždyť co je důležitější než vlastní dítě? Když mi Tomáš řekl, že potřebuje peníze na nový začátek, na splacení dluhů a na to, aby mohl začít znovu, věřila jsem mu každé slovo. Vždycky byl trochu ztracený, ale nikdy by mě přece nezradil. A tak jsem udělala to největší rozhodnutí svého života – prodala jsem dům, ve kterém jsem strávila třicet let. Dům plný vzpomínek na jeho dětství, na Vánoce s jeho otcem, na všechno dobré i zlé.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ ptala se mě sestra Jana, když jsem jí to oznámila. „To je přece šílenství! Kam půjdeš?“

„Najdu si něco malého. Hlavně aby byl Tomáš v pořádku,“ odpověděla jsem a cítila jsem se silná. Jako matka lvice, která chrání své mládě za každou cenu.

Peníze jsem Tomášovi předala osobně. Seděli jsme spolu v kavárně na I.P. Pavlova a já mu podávala obálku s částkou, která by mi mohla zajistit klidné stáří. „Děkuju ti, mami,“ řekl a poprvé po dlouhé době mě objal. Byla jsem šťastná. Věřila jsem, že teď už bude všechno dobré.

Jenže pak přišlo ticho. Tomáš se mi přestal ozývat. Nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy. Začala jsem mít strach. Co když se mu něco stalo? Co když…

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Volala mi jeho bývalá přítelkyně Petra. „Paní Nováková, musíte něco vědět… Tomáš je pořád ve stejných problémech. Chodí po hernách, prohrává peníze…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno to úsilí, všechny ty oběti – k ničemu? Rozběhla jsem se do jeho podnájmu na Žižkově. Dveře mi otevřel cizí muž: „Tomáš tu už dávno nebydlí.“

Seděla jsem pak na lavičce před domem a brečela jako malá holka. Proč mi lhal? Proč mě zradil? Vždyť jsem mu dala všechno! Volala jsem Janě: „Já už nemám domov… nemám nic.“

Začaly týdny plné bezesných nocí a výčitek svědomí. Přespávala jsem u sestry, ale cítila jsem se jako přítěž. Jana byla laskavá, ale její muž Petr dával jasně najevo, že tam nejsem vítaná dlouhodobě.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr pronesl: „Víš, Hanko, někdy je potřeba nechat děti padnout na dno.“

„Ale co když už nikdy nevyleze?“ zašeptala jsem.

Tomáš se mi ozval až po třech měsících. Přišel ke mně domů – tedy do bytu mé sestry – s očima zarudlýma a tváří propadlou. „Mami… já… potřebuju pomoct.“

V tu chvíli ve mně všechno vřelo. „Pomoc? Ty chceš ještě pomoc? Víš vůbec, co jsi mi udělal?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Tomáš se rozplakal: „Já vím… já to pokazil… Ale já už fakt nevím jak dál.“

Chtěla jsem ho obejmout a zároveň odstrčit. Tolik bolesti a zloby najednou jsem nikdy necítila.

Začali jsme chodit k psychologovi. Bylo to těžké – pro oba. Tomáš musel přiznat závislost na hazardu a já musela přijmout fakt, že ho nemůžu zachránit sama.

Dnes žiju v malém bytě na okraji Prahy a každý den přemýšlím o tom, jestli bych udělala něco jinak. Tomáš je stále na cestě ven z problémů – někdy mám pocit, že se lepší, jindy zase propadá zpátky.

Někdy si říkám: Je možné milovat dítě a přitom ho nechat padnout? Kde je hranice mezi obětí a slepotou? Co byste udělali vy na mém místě?