Cizí v rodině: Příběh o tajemství, které změnilo všechno

„Proč jsi zase rozbila ten hrnek, Lenko? Proč nemůžeš být jako Macík nebo Kačenka?“ Mamčin hlas byl ostrý jako lednový vítr, který se proháněl starým bytem na Žižkově. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích pálily slzy. Bylo mi osm a už tehdy jsem věděla, že něco není v pořádku. Macík dostal za rozbitý talíř pusu na čelo a slib, že to zůstane mezi nimi. Já dostala trest a ticho.

Roky plynuly a já se snažila být lepší. Učila jsem se, pomáhala doma, starala se o Kačku, když byla nemocná. Ale mamka mě vždycky míjela pohledem, jako bych byla jen stínem v rohu místnosti. Táta byl často v práci nebo v hospodě, takže jsem zůstávala sama se svými otázkami. Proč mě nemá ráda? Co jsem udělala špatně?

Když mi bylo šestnáct, přišla první velká hádka. „Proč jsi taková? Proč nikdy nejdeš s proudem?“ křičela na mě mamka, když jsem si dovolila přijít domů později kvůli škole. „Macík by tohle nikdy neudělal!“

„Ale já nejsem Macík!“ vykřikla jsem poprvé v životě a utekla do svého pokoje. Slyšela jsem, jak za mnou zabouchla dveře a pak už jen ticho. To ticho mě provázelo celé dospívání.

Když jsem odešla na vysokou do Brna, myslela jsem si, že se mi uleví. Ale pokaždé, když jsem přijela domů na víkend, cítila jsem stejný chlad. Macík s Kačkou seděli s mamkou u stolu, smáli se a povídali si o všem možném. Já seděla stranou a přemýšlela, jestli bych někdy mohla být součástí téhle rodiny.

Pak přišla nemoc. Mamka začala hubnout, byla unavená a nakonec jí diagnostikovali rakovinu. Všichni jsme se snažili být s ní co nejvíc. Já jí nosila čaj, četla jí knížky a doufala, že teď konečně najdeme cestu k sobě. Ale ona mi jen poděkovala krátkým kývnutím hlavy.

Když odešla, bylo mi dvacet devět. Dům byl plný lidí, ale já se cítila prázdná. Po pohřbu jsme s Kačkou uklízely mamčinu skříň. V jedné z krabic jsem našla starý deník svázaný modrou stužkou. Otevřela jsem ho a začala číst.

První stránky byly plné radosti z narození Macíka – „Můj chlapeček je dokonalý.“ Pak přišla Kačka – „Moje princezna.“ A pak… já.

„Lenka… Když mi ji přinesli do náruče, nevěděla jsem, co cítím. Byla tak jiná. Nevidím v ní sebe ani svého muže. Její oči jsou cizí.“

Zatajila jsem dech a četla dál. Mamka psala o tom, jak těžké bylo přijmout mě po tom, co zjistila, že táta měl krátký románek s jinou ženou – mojí biologickou matkou. Prý mu odpustila, ale mě nikdy nedokázala přijmout jako vlastní.

Slzy mi tekly po tvářích a ruce se mi třásly stejně jako tehdy v kuchyni. Najednou všechno dávalo smysl – její chlad, odstup, neochota obejmout mě nebo říct mi něco hezkého.

„Lenka je hodná holka,“ psala mamka dál. „Ale pokaždé, když se na ni podívám, vidím tu zradu.“

Zavřela jsem deník a seděla dlouho v tichu. Kačka si ke mně přisedla: „Co tam máš?“ zeptala se tiše.

Podala jsem jí deník a sledovala její tvář, jak čte řádky plné bolesti a nevyřčených slov.

„Tohle jsem nevěděla,“ zašeptala nakonec a objala mě pevněji než kdy předtím.

Macík přišel později večer. Seděli jsme spolu u stolu a já jim všechno řekla. Byli v šoku, ale neodtáhli se ode mě. Naopak – poprvé jsme byli opravdu upřímní.

„Lenko,“ řekl Macík tiše, „jsi naše sestra. Ať už jsi odkudkoli.“

Začali jsme spolu trávit víc času – chodili jsme na procházky do Stromovky, vařili společně večeře a povídali si o všem možném i nemožném. Pomalu jsem začala cítit, že možná přece jen někam patřím.

Ale někdy v noci ležím vzhůru a přemýšlím: Můžu někdy úplně odpustit? Nebo budu navždy cizincem ve vlastní rodině?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková bolest někdy překonat?