Všechno jsem obětovala dětem. Teď slyším, že se pletu do jejich života.

„Mami, prosím tě, můžeš už konečně přestat řešit, co máme k večeři? Jsme dospělí!“ slyším z kuchyně podrážděný hlas své dcery Kláry. Zastavím se uprostřed pohybu, v ruce držím vařečku a cítím, jak mi v krku narůstá knedlík. Je sobota večer a já jsem zase celý den strávila vařením a uklízením, protože přijedou děti s rodinami. Těšila jsem se na to celý týden. Ale místo radosti cítím jen napětí.

Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Když se narodil náš druhý syn Honza, vzdala jsem se práce v knihovně. Manžel Petr vydělával dost, a tak jsme se rozhodli, že děti potřebují mámu doma víc než další peníze. Nikdy jsem toho nelitovala. Každé ráno jsem jim chystala svačiny, vodila je do školky, večer četla pohádky. Byla jsem tu pro ně vždycky. Jenže teď… teď mám pocit, že už mě nepotřebují.

„Mami, já už fakt nemůžu jíst pořád ty tvoje buchty,“ ozve se Honza a odkládá talíř. „Klára je veganka, já mám intoleranci na lepek…“

„Tak co mám dělat?“ vyhrkne ze mě zoufaleji, než bych chtěla. „Snažím se vám vyhovět…“

Klára protočí oči: „Nikdo tě o to nežádal.“

Zůstanu stát u stolu a najednou si připadám jako host ve vlastním domě. Všichni si povídají mezi sebou – o práci, o dětech, o dovolených – a já jen sedím a poslouchám. Občas se mě někdo zeptá na recept nebo na to, jak se má táta. Ale jinak… jako bych byla vzduch.

Když byli malí, byli jsme pořád spolu. Klára mi svěřovala všechna svá tajemství, Honza mě objímal před spaním. Teď mají vlastní životy. Klára je právnička v Praze, Honza pracuje v IT v Brně. Oba mají rodiny, děti… A já? Já zůstala doma s Petrem v našem starém bytě na sídlišti v Hradci Králové.

Petr je pořád v práci nebo na zahrádce. Když přijde domů, většinou si pustí zprávy nebo jde spát. Někdy mám pocit, že jsme si cizí. Dřív jsme si povídali celé večery – o dětech, o plánech na dovolenou, o všem možném. Teď spolu mluvíme hlavně o tom, co je potřeba nakoupit nebo opravit.

Jednou večer sedím sama v obýváku a dívám se na staré fotky. Klára s copánky na prvním školním výletě. Honza s rozbitým kolenem a úsměvem od ucha k uchu. Já s Petrem na chatě u Sázavy… Slzy mi stékají po tváři. Kde jsou ty časy? Kde jsem udělala chybu?

Další den volám Kláře. Chci jí říct, že mi chybí. Že bych ji ráda viděla častěji. Ale ona má zase moc práce: „Mami, promiň, fakt nestíhám. Zavolám ti zítra.“

Zavolá až za týden.

Začínám mít pocit, že jsem jim na obtíž. Když jim nabízím pomoc s dětmi nebo s domácností, vždycky odmítnou: „To zvládneme sami.“ Když navrhnu společný víkend na chatě, mají už jiné plány.

Jednou přijde Honza s rodinou na návštěvu. Jeho žena Jana si mě vezme stranou: „Věro, nechci být nevděčná, ale Honza říkal, že byste mohla trochu ubrat s těmi radami… On už je velký.“

Cítím se poníženě. Vždyť chci jen pomoct! Vždyť jsem tu pro ně byla vždycky! Proč mě teď odstrkují?

Začnu se uzavírat do sebe. Přestanu volat dětem tak často. Přestanu péct buchty a vařit večeře na každý jejich příjezd. Petr si toho všimne až po pár týdnech: „Co je s tebou? Něco tě trápí?“

Chci mu to říct – všechno to prázdno uvnitř mě – ale nedokážu to vyslovit nahlas.

Jednou večer sedím u okna a dívám se ven na prázdné hřiště pod panelákem. Přemýšlím o tom, co bude dál. Co mám dělat? Najít si práci? Začít chodit do klubu důchodců? Naučit se něco nového? Ale copak to jde po tolika letech?

Začnu chodit na procházky do parku. Tam potkávám paní Alenu z vedlejšího vchodu. Povídáme si o všem možném – o dětech, o počasí, o starých filmech. Najednou cítím, že nejsem sama.

Jednoho dne přijde Klára nečekaně domů sama bez dětí i manžela. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčíme.

„Mami… promiň,“ řekne najednou tiše. „Já vím, že to myslíš dobře… Jenom mám někdy pocit, že mě pořád vidíš jako malou holku.“

Podívám se na ni a poprvé vidím dospělou ženu – unavenou, vystresovanou… Možná potřebuje spíš kamarádku než matku.

„Já už nevím, jak ti být blízko,“ přiznávám upřímně.

Klára mě obejme: „Zkusme to jinak… Jako dvě ženy.“

Možná je čas najít nový způsob, jak být součástí jejich života – ne jako matka-ochránkyně, ale jako někdo, kdo naslouchá a chápe.

Ale někdy v noci mě přepadne otázka: Udělala jsem chybu? Měla jsem si víc hledět sebe? Nebo je tohle prostě osud všech matek?

Co myslíte vy? Má smysl obětovat všechno pro rodinu? Nebo bychom měly myslet i na sebe?