Šeptání ticha: Bolest matčina srdce

„Kláro, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou! Já už nevím, co mám dělat…“ šeptám do ticha kuchyně, kde je slyšet jen tikot hodin. Telefon leží na stole, obrazovka zhasnutá, žádná nová zpráva, žádné zmeškané volání. Už je to měsíc, co se mi Klára přestala ozývat. Měsíc, co se moje jediná dcera rozhodla, že mě vymaže ze svého života. A já pořád dokola přemýšlím, kde jsem udělala chybu.

Někdy mám pocit, že se mi srdce rozskočí bolestí. Vzpomínám na ty dny, kdy jsme spolu seděly na lavičce v parku pod Petřínem a smály se hloupostem. Tehdy byla ještě malá holka s copánky, která se mě držela za ruku a ptala se na všechno možné. „Mami, proč je nebe modré?“ „Mami, myslíš, že mě někdo bude mít rád?“ A já jí vždycky odpovídala s úsměvem a jistotou, že ji ochrání před celým světem.

Ale svět je složitější, než jsem si kdy dokázala představit. Když Klára dospívala, začaly mezi námi první hádky. Nejprve kvůli škole – chtěla jít na uměleckou školu, já jsem trvala na gymnáziu. „Mami, ty mi nikdy nerozumíš!“ křičela na mě tehdy v předsíni a práskla dveřmi tak silně, až se zatřásla celá chodba. Já jsem chtěla jen to nejlepší – aby měla otevřené dveře do života. Ale možná jsem ji tím jen odstrčila.

Pak přišel ten osudný den před dvěma lety. Klára mi oznámila, že se stěhuje k příteli do Brna. „Mami, já už nejsem dítě!“ řekla mi tehdy s očima plnýma slz i vzdoru. „Chci žít svůj život!“ Snažila jsem se ji zadržet, prosila jsem ji, ať ještě počká, že je moc mladá. Ale ona odešla. Od té doby jsme si volaly čím dál méně. Nejprve jednou týdně, pak jednou za měsíc… A teď už vůbec.

Včera jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Tak co Klárka?“ zeptala se mile. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i bolestí. „Má se dobře,“ zalhala jsem a rychle utekla domů. Jak jí mám říct pravdu? Že nevím vůbec nic? Že moje dcera žije někde daleko a já netuším, jestli je šťastná nebo nešťastná?

Každý večer si prohlížím staré fotky. Klára v první třídě s velkou kyticí růží na zádech. Klára na maturitním plese v modrých šatech, jak se ke mně naklání a šeptá: „Mami, děkuju za všechno.“ Kde se to pokazilo? Proč už mi nechce zavolat?

Jednou za čas napíšu zprávu: „Klárko, myslím na tebe. Ozvi se mi prosím.“ Nikdy nepřijde odpověď. Přemýšlím, jestli jí mám zavolat znovu – ale bojím se odmítnutí. Bojím se toho ticha na druhém konci linky.

Minulý týden jsem potkala jejího bývalého spolužáka Tomáše v obchodě. „Klára je teď hodně vytížená,“ řekl mi opatrně. „Pracuje ve velké firmě a prý má nějaké problémy doma…“ Zatajila jsem dech. Problémy doma? Má snad potíže s tím svým přítelem? Nebo je nemocná? Proč mi nic neřekne?

Večer sedím u stolu a přemýšlím nahlas: „Možná jsem byla moc přísná… Možná jsem jí měla víc naslouchat…“ Můj muž Petr mě pohladí po ruce: „Neboj se, ona se ozve. Jen potřebuje čas.“ Ale já vím své – čas někdy všechno zahojí, ale někdy taky všechno zničí.

Někdy slyším v hlavě její hlas: „Mami, nech mě být!“ A pak zase: „Mami, mám tě ráda.“ Tyhle vzpomínky mě ničí i drží při životě zároveň.

Jednoho dne přijde dopis – obyčejná obálka bez zpáteční adresy. Srdce mi poskočí nadějí i strachem zároveň. Opatrně ji otevřu a čtu: „Mami, potřebuju čas sama pro sebe. Nezlob se na mě. Možná jednou pochopíš.“ Slzy mi tečou po tváři a já nevím, jestli mám být ráda aspoň za tohle pár řádků.

Dny plynou dál v tichu a nejistotě. Chodím do práce jako účetní na radnici, večer vařím večeři pro Petra a sama pro sebe si šeptám: „Klárko, vrať se domů…“

Jednou večer zazvoní telefon. Srdce mi buší až v krku. Zvednu to – ale je to jen omyl z neznámého čísla. Zklamaně položím sluchátko a cítím tu prázdnotu ještě víc.

Začínám si zvykat na samotu. Ale nikdy si nezvyknu na to ticho mezi mnou a mou dcerou.

Možná jsem měla být jiná matka – víc naslouchat, méně radit… Ale kdo nás naučí být rodičem? Kdo nám řekne, kdy máme pustit dítě z náruče?

A tak tu sedím dál a čekám na ten jeden jediný hovor nebo zprávu.

Řekněte mi – je možné napravit vztah mezi matkou a dcerou? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?