Opustili mě hned po narození: Příběh Tomáše, který hledal domov

„Proč mě nechcete? Co jsem udělal špatně?“ křičel jsem tehdy na paní Novotnou, když mi balila věci do igelitky a říkala, že už to s mým chováním dál nezvládne. Bylo mi devět a byla to už třetí pěstounská rodina, která mě poslala zpátky do dětského domova v Brně. Vždycky to bylo stejné – nejdřív naděje, pak napětí, nakonec zklamání. Nikdy jsem nevěděl, co přesně dělám špatně. Možná to byla ta moje nemoc, kvůli které jsem vypadal jinak než ostatní děti. Možná jsem byl moc uzavřený, moc tichý, nebo naopak moc vzteklý. Ale hlavně jsem byl pořád sám.

Narodil jsem se v listopadu 1998 v Brněnské porodnici. Máma mě nikdy neviděla, táta prý ani nevěděl, že existuju. Měl jsem vzácnou genetickou poruchu – Marfanův syndrom. Znamenalo to dlouhé prsty, vysokou postavu, slabé srdce a oči, které nikdy neviděly úplně ostře. Lékaři říkali, že budu potřebovat speciální péči. Rodiče si to asi nedokázali představit. Podepsali papíry a odešli.

První roky života jsem strávil v kojeneckém ústavu na okraji Brna. Pamatuju si hlavně bílou postýlku a paní Alenu, která mi občas zpívala ukolébavky. Když mi bylo pět, dostal jsem se do první pěstounské rodiny – k manželům Dvořákovým do Znojma. Byli hodní, ale měli už dvě vlastní děti a já byl vždycky ten navíc. Když jejich syn Ondra rozbil okno, vina padla na mě. Když se ztratily peníze z peněženky, podezírali mě. Po dvou letech mě vrátili zpátky.

V dětském domově jsem poznal spoustu dětí jako já – opuštěných, zlomených, hladových po lásce. Každý měl svůj příběh a každý měl svůj způsob, jak přežít. Já jsem si vystavěl kolem sebe zeď mlčení. Ve škole jsem byl outsider – kvůli svému vzhledu i kvůli tomu, že jsem pořád střídal třídy a školy. Učitelé mě litovali nebo přehlíželi.

Když mi bylo deset, dostal jsem se k Novotným do Vyškova. Paní Novotná byla přísná, ale spravedlivá. Její muž byl většinu času v práci a jejich dcera Klára mě nesnášela od prvního dne. „Jsi jenom cizí dítě,“ říkala mi často. Snažil jsem se zapadnout – pomáhal jsem v kuchyni, učil se dobře ve škole, ale nikdy to nestačilo. Jednou jsem rozlil polévku na ubrus po babičce a paní Novotná vybuchla: „Ty jsi prostě nemehlo! Proč nám to děláš?“ A tak přišel další návrat do domova.

Nejhorší byly noci. Ležel jsem na posteli a poslouchal ticho přerušované jenom šepoty ostatních dětí. Přemýšlel jsem o tom, jestli někde existuje někdo, kdo mě bude mít rád takového, jaký jsem. Jestli někde mám mámu nebo tátu, kteří na mě myslí.

V patnácti letech jsem začal psát básně do šuplíku. Byla to jediná věc, která mi dávala smysl. Jednou si je přečetla vychovatelka paní Hrdličková a řekla mi: „Tomáši, máš talent. Měl bys to zkusit poslat do nějaké soutěže.“ Nevěřil jsem si, ale nakonec jsem poslal jednu báseň do literární soutěže v Brně. Vyhrál jsem druhé místo a poprvé v životě měl pocit, že za něco stojím.

Když mi bylo osmnáct a musel jsem opustit dětský domov, dostal jsem malý byt od města a sociální pracovnice mi pomohla najít práci v knihovně. Bylo to těžké – neuměl jsem vařit, neuměl jsem si poradit s úřady ani s lidmi kolem sebe. První výplatu jsem utratil za jídlo a knížky. Večer jsem seděl sám v kuchyni a přemýšlel, jestli má můj život vůbec smysl.

Jednoho dne přišla do knihovny starší paní – paní Věra Šimková. Hledala knihu o Marfanově syndromu pro svého vnuka. Dali jsme se do řeči a já jí poprvé vyprávěl svůj příběh. Pozvala mě na čaj a postupně se stala mojí první opravdovou přítelkyní. Povzbuzovala mě, abych psal dál a nebál se otevřít lidem.

Začal jsem chodit na setkání lidí s podobnými zdravotními problémy. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam patřím – že nejsem jenom „to divné dítě z děcáku“. Poznal jsem Honzu, který měl stejnou nemoc jako já a dokázal žít naplno navzdory všem překážkám.

Dnes je mi pětadvacet a pořád hledám své místo ve světě. Občas mám pocit, že minulost mě nikdy nepustí – že stigma opuštěného dítěte zůstane navždy součástí mé identity. Ale už vím, že nejsem sám.

Někdy si večer sednu k oknu svého malého bytu a ptám se sám sebe: „Co vlastně znamená domov? Je to místo? Lidé? Nebo jen pocit uvnitř nás?“ Co si o tom myslíte vy?