Říkali mi tetičko, ale dívali se jen na moji adresu: Příběh o zradě v rodině

„Tetičko, kdybys věděla, jak je dneska těžké najít bydlení v Praze…“ Lucie se na mě dívala těma svýma velkýma očima, které jsem znala od jejího dětství. Seděla naproti mně v mém obýváku, kde slunce prosvítalo skrz staré záclony a kreslilo na parketách světelné obrazce. V ruce svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl.

Bylo mi šedesát tři a celý život jsem žila podle pravidel. Každý den v pět čaj, v šest krátká procházka kolem Vltavy, večer kniha nebo rádio. Pracovala jsem třicet let v knihovně na Národní třídě, kde jsem znala každý kout, každou vůni starého papíru. Můj byt v centru byl mým útočištěm – vysoké stropy, parkety, které pamatují první republiku, dveře s mléčnými skly. Všechno to mělo duši.

Lucie byla dcera mé sestry Jany. Jana byla vždycky ta energická, ta, co se vdala dvakrát a nikdy nevydržela na jednom místě. Lucie byla jiná – klidná, tichá, ale poslední roky jsem ji vídala jen zřídka. Vždycky přišla, když něco potřebovala.

„Tetičko, víš, že tě mám ráda… Ale s Honzou už to v podnájmu nezvládáme. Majitel nám zvedl nájem o tři tisíce a já mám pocit, že se nikdy nepostavíme na vlastní nohy.“

Sledovala jsem ji a v hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem ji vodila do školky, jak jsme spolu pekly linecké cukroví na Vánoce. Byla jsem pro ni vždycky „ta hodná teta“, která pomůže, když je nejhůř.

„A co bys ode mě chtěla?“ zeptala jsem se tiše.

Lucie se nadechla a sklopila oči: „Mohli bychom tu s Honzou chvíli bydlet? Jen než si našetříme na vlastní byt…“

V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs lítosti a podezření. Byt byl velký – tři pokoje na Starém Městě. Sama jsem nepotřebovala tolik prostoru. Ale věděla jsem, jak to chodí – když někoho pustíte dovnitř, těžko ho pak dostanete ven.

„A co tvoje máma?“ zkusila jsem změnit téma.

Lucie mávla rukou: „Máma je teď s tím svým novým přítelem v Brně. Stejně by nám nepomohla.“

Mlčela jsem dlouho. Nakonec jsem souhlasila – na měsíc, maximálně dva. Lucie mi skočila kolem krku a já cítila její parfém smíchaný s potem nervozity.

První týdny byly zvláštní. Najednou byl byt plný cizích věcí – Honzovy boty u dveří, Luciiny šminky v koupelně, jejich smích a hádky za zavřenými dveřmi. Snažila jsem se být nenápadná, ale cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor z jejich pokoje:

„Hele, když tu budeme dýl, třeba nám to teta nakonec přepíše,“ šeptal Honza.

„Blázníš? To by nikdy neudělala…“

„Ale jo, je sama. Komu jinému by to nechala?“

Zamrazilo mě. Najednou mi došlo, že nejsem pro Lucii teta – jsem jen adresa v katastru nemovitostí.

Začala jsem si všímat detailů – Lucie mi nabízela kávu a ptala se na moje zdraví až podezřele často. Honza mi jednou přinesl koláč z pekárny a tvářil se jako nejlepší zeť pod sluncem. Ale jejich pohledy sklouzávaly po stěnách bytu, po starožitném sekretáři po babičce, po obrazech s podpisem malíře z 30. let.

Jednoho dne přišla Lucie s papírem v ruce:

„Tetičko… Mohla bys nám podepsat plnou moc? Jen abychom mohli vyřídit nějaké věci na úřadě…“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem v nich viděla něco cizího – chladný kalkul.

„Ne,“ řekla jsem pevně. „Tohle neudělám.“

Lucie zbledla: „Ale proč? Vždyť jsme rodina!“

„Právě proto,“ odpověděla jsem tiše.

Od té chvíle se všechno změnilo. Lucie se mnou přestala mluvit, Honza mě ignoroval úplně. Večer slyším jejich šepot za dveřmi – plánují, jak rychle odejít. Najednou je měsíc pryč a oni balí kufry bez rozloučení.

Zůstala jsem sama v tichu svého bytu. Srdce mě bolelo víc než kdy jindy – ne proto, že bych přišla o společnost, ale proto, že jsem přišla o iluze.

Dnes sedím u okna a dívám se na šedivé střechy Prahy. Přemýšlím: Je rodina opravdu to nejcennější? Nebo jsme pro sebe jen adresami a možnostmi? Co byste udělali vy na mém místě?