Celý život jsem byla matkou. Teď slyším: „Nepleť se nám do života.“
„Mami, už nám do toho prosím tě nemluv. My si to zařídíme sami.“
Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co za sebou dcera zabouchla dveře. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždyť jsem jen chtěla poradit, nabídnout pomoc. Jako vždycky. Jako celý život.
Jmenuji se Marie Novotná a celý svůj dospělý život jsem byla matkou. Nejen podle rodného listu, ale v každé minutě, v každém gestu, v každém rozhodnutí. Když byly děti malé, všechno se točilo kolem nich. Jejich škola, jejich zdraví, jejich sny. Můj muž Petr pracoval dlouhé hodiny v autodílně a já byla ta, která držela rodinu pohromadě. Když bylo potřeba zůstat doma s nemocným synem Honzou, zrušila jsem směnu v obchodě. Když dcera Lucie chtěla na gymnázium, šetřila jsem na doučování místo nové zimní bundy.
Nikdy jsem si nestěžovala. Říkala jsem si: „Ještě bude čas myslet na sebe. Teď jsou nejdůležitější oni.“
Jenže čas běžel a já pořád čekala. Děti rostly, jejich problémy byly čím dál složitější. První lásky, první zklamání, přijímačky na vysokou školu. Byla jsem tu pro ně ve dne v noci. Pamatuji si, jak Lucie přišla domů s pláčem, protože ji opustil kluk ze třídy. Seděly jsme spolu na posteli a já ji objímala, dokud neusnula.
Petr byl jiný. „Nech je být,“ říkal často. „Musí se naučit postarat sami o sebe.“ Ale já jsem nedokázala přestat být matkou ani na chvíli.
Když Honza odmaturoval a rozhodl se jít studovat do Brna, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Každý víkend jsem pekla jeho oblíbené buchty a posílala mu balíčky. Lucie zůstala doma déle, ale nakonec si našla práci v Praze a odstěhovala se za přítelem.
Najednou byl dům prázdný. Petr sedával večer u televize a já bloumala po bytě, skládala prádlo, které už nikdo nenosil, a přemýšlela, co teď budu dělat.
Začala jsem chodit na procházky do parku a občas si povídala s paní Vránovou odnaproti. Ale nic nenahradilo ten pocit potřebnosti, který jsem měla jako matka.
Když děti přijely na návštěvu, snažila jsem se jim připravit všechno nejlepší. Uvařila jsem svíčkovou podle jejich přání, koupila jejich oblíbené zákusky. Ale často přišli jen na chvíli – Lucie spěchala zpátky do Prahy, Honza měl domluvené pivo s kamarády.
Jednou večer jsem zaslechla Lucii, jak si šeptá s bratrem v předsíni:
„Mám pocit, že máma se pořád snaží řídit náš život. Už nejsme děti.“
„Já vím,“ odpověděl Honza tiše. „Ale ona to myslí dobře.“
Zamrazilo mě to. Opravdu je obtěžuju? Vždyť chci jen pomoct…
Pak přišel ten den, kdy mi Lucie řekla přímo do očí: „Mami, už nám do toho prosím tě nemluv.“
Seděla jsem večer u stolu a dívala se na staré fotografie – děti na pískovišti, první školní den, společná dovolená v Krkonoších. Vzpomínky mě bodaly jako jehly.
Petr si všiml mého smutku.
„Co je ti?“ zeptal se.
„Mám pocit, že už mě nepotřebují,“ zašeptala jsem.
„To není pravda,“ pohladil mě po ruce. „Jen už jsou dospělí.“
Ale já nevěděla, jak být matkou dospělých dětí. Nikdo mě to nenaučil.
Začala jsem být nejistá – mám jim volat? Nebo čekat, až zavolají oni? Mám jim nabízet pomoc? Nebo je nechat být?
Jednoho dne mi zavolala Lucie:
„Mami… promiň za minule. Já vím, že to myslíš dobře. Jen… potřebuju si některé věci vyřešit sama.“
Bylo to poprvé, co jsme spolu mluvily otevřeně o tom, jak se cítím.
„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Jen je těžké přestat být mámou na plný úvazek.“
„Ale ty jsi pořád moje máma,“ usmála se Lucie do telefonu.
Možná je to tak – musím se naučit být matkou jinak. Dát dětem prostor a zároveň jim ukázat, že tu pro ně budu vždycky.
Ale někdy večer sedím sama v kuchyni a ptám se sama sebe: Udělala jsem chybu? Neměla jsem víc myslet na sebe? A co vlastně znamená být dobrou matkou dnes?
Možná mi poradíte vy: Jak jste to zvládli vy? Má mateřská láska ještě místo ve světě dospělých dětí?