Když odešel můj muž: Ticho, které mě dusí

„Mami, nemůžeš tu zůstat sama. Přijeď k nám, bude ti líp,“ naléhá na mě Tereza a já cítím, jak mi v hrudi narůstá panika. Sedím na pohovce v našem bytě v Dejvicích, kde jsme s Karlem prožili čtyřicet tři let. Je to teprve měsíc, co odešel. Jeho pantofle pořád stojí u dveří, jeho hrnek s nápisem „Nejlepší děda“ je stále na stole. A já? Já jsem najednou cizincem ve vlastním životě.

„Terezo, já nevím…“ začnu, ale hlas se mi zlomí. Dcera mě obejme, její parfém je jiný než ten, co jsem znala z jejího dětství. „Mami, nechci tě tu nechávat samotnou. Vojta i kluci tě mají rádi. Máme volný pokoj, můžeš si ho zařídit podle sebe.“

Představuji si ten pokoj v jejich paneláku na Proseku. Bílá stěna, výhled na parkoviště, dětské hračky rozházené po chodbě. Vojta, její muž, je hodný, ale nikdy jsme si nebyli blízcí. A vnuci? Jsou hluční, pořád se hádají kvůli tabletu nebo čokoládě. Já jsem zvyklá na ticho – to ticho, které mě teď dusí.

Když odešel Karel, domov se změnil. Nejenže je prázdný – je příliš velký. Každý kout zvoní vzpomínkou: jeho smích v kuchyni, jeho brblání při zprávách, jeho dech vedle mě v noci. Teď slyším jen tikot hodin a občasné troubení tramvaje z ulice.

„Mami, prosím…“ Tereza má v očích slzy. Vím, že to myslí dobře. Ale ona neví, že já se bojím té blízkosti víc než samoty. Bojím se být hostem ve vlastním životě, bojím se být na obtíž. Bojím se, že ztratím poslední kousek sebe.

Večer sedím u stolu a dívám se na Karlovu fotografii. „Co bys dělal ty?“ ptám se nahlas. Vzpomínám na jeho ruce – vždycky mě podržel, když jsem se bála. Teď tu není nikdo, kdo by mě podržel.

Druhý den přijde sousedka paní Novotná. „Jano, pojďte na kafe,“ zve mě. Sedíme spolu v jejím obýváku a ona vypráví o svém synovi v Brně, který ji nikdy nenavštěvuje. „Ale aspoň mám klid,“ směje se hořce.

„Dcera mě chce k sobě,“ přiznávám tiše.

„A chcete to vy?“ ptá se přímo.

Nevím, co odpovědět. Chci být s rodinou – ale chci být i sama sebou. Chci cítit domov – ale bojím se změny.

Tereza mi volá každý večer. „Mami, dneska kluci rozbili vázu. Vojta je vzal do lesa, abych měla klid.“ Slyším v jejím hlase únavu i lásku. „Mami, chybíš nám.“

Jednou večer přijde Tereza sama. Sedíme spolu v kuchyni a ona najednou řekne: „Víš, já mám taky strach.“

Překvapí mě to. „Z čeho?“

„Že tě ztratím úplně. Že odejdeš někam daleko – do sebe.“

Dívám se na ni a poprvé chápu, že nejsme tak rozdílné. Obě jsme ztratily jistotu – ona otce, já muže i pevnou půdu pod nohama.

Rozhodnu se jet k nim na víkend. Balím si pár věcí a cítím zvláštní směs úzkosti a naděje. V paneláku je rušno – kluci mě vítají křikem a Vojta mi nabízí čaj.

První noc nemůžu spát. Slyším hlasy z vedlejšího pokoje, kroky na chodbě, šum televize. Ráno mě Tereza zve na procházku do parku. Povídáme si o Karlovi, o dětství, o tom, jaké to bylo vyrůstat v Praze za socialismu.

Začínám chápat, že blízkost není jen o prostoru – je o sdílení bolesti i radosti. Ale pořád mám strach: co když tu nepatřím? Co když budu jen přítěží?

Po víkendu se vracím domů a byt je ještě prázdnější než předtím. Ale už vím, že mám kam jít – a že nemusím spěchat.

Sedím u okna a dívám se na Prahu zalitou večerním světlem.

„Kdy přestane bolet samota? A kdy už je čas pustit někoho blíž?“