Vyhodila jsem syna s jeho ženou z domu: Kdy přijde čas na jejich vlastní život?

„Mami, prosím tě, to je jen na chvíli. Fakt. Jen než si najdeme něco vlastního,“ opakoval mi Petr už potřetí ten večer, zatímco jeho žena Jana seděla na gauči a nervózně si pohrávala s mobilem. Bylo to před třemi lety. Tehdy jsem měla pocit, že dělám to nejlepší, co může matka udělat – nabídnout střechu nad hlavou svému dítěti a jeho ženě, když přišli o práci i byt. Vždyť rodina je od toho, aby si pomáhala.

Jenže „na chvíli“ se protáhlo na týdny, měsíce a nakonec roky. Nejprve jsem byla šťastná, že mám doma společnost. Po smrti manžela byl dům prázdný a ticho mě dusilo. Petr s Janou vnesli do mého života nový ruch. Vařili jsme spolu večeře, dívali se na televizi, smáli se. Ale postupně se začaly objevovat první trhliny.

„Mami, nemáš něco k jídlu? Jana dneska nestihla nakoupit,“ ozývalo se čím dál častěji. „Mami, můžeš nám půjčit na nájem? Vrátíme ti to hned, jak dostaneme výplatu.“ Jenže výplata nikdy nestačila a dluhy narůstaly. Místo vděčnosti jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi. „Proč bychom odcházeli? Máme tu všechno zadarmo,“ šeptala Jana. „Moje máma to zvládne, vždycky všechno zvládla,“ odpověděl jí Petr. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem matka, která pomáhá – stala jsem se služkou ve vlastním domě.

Začala jsem být podrážděná. Každý den jsem počítala, kolik peněz mi zase chybí v peněžence. Když jsem jim naznačila, že by bylo načase najít si vlastní bydlení, Petr se urazil. „To nás chceš vyhodit na ulici?“ vyčetl mi. „Po tom všem, co jsme spolu prožili?“ Jana se rozplakala a zavřela se v pokoji.

Začala jsem pochybovat o sobě i o svém rozhodnutí. Jsem špatná matka? Měla bych být trpělivější? Ale kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Každý den jsem si kladla tyto otázky a noc co noc nemohla spát.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla kuchyň vzhůru nohama. Nádobí neumyté, jídlo rozlité po stole, lednice prázdná. Petr s Janou nikde. Zavolala jsem jim – byli v kavárně s kamarády. „Mami, dneska nevař, dáme si něco venku,“ řekl mi Petr do telefonu bez špetky zájmu.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem pro Petra dělala první poslední – od jeho dětství až po dospělost. A teď? Teď jsem byla jen někdo, kdo platí účty a vaří večeře.

Když přišli domů, čekala jsem na ně v předsíni s klíči v ruce. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevněji, než jsem sama čekala. „Takhle to dál nejde. Potřebuju svůj klid a vy potřebujete vlastní život.“

Petr zbledl. „To nás fakt vyhazuješ?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem a podala mu jejich věci zabalené v tašce. „Dneska tu spíte naposledy.“

Jana začala brečet a prosila mě, abych to ještě zvážila. Petr mlčel a díval se do země. Bylo mi zle z toho pohledu – ale věděla jsem, že musím být silná.

Druhý den ráno odešli. Dům byl najednou tichý – ale tentokrát to ticho nebylo dusivé. Bylo plné úlevy i smutku zároveň.

První týdny byly těžké. Každý večer jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správnou věc. Petr mi nevolal, Jana mi poslala jen krátkou zprávu: „Snad budeš šťastná.“

Ale pak mi jednoho dne Petr zavolal: „Mami… našli jsme si malý byt v Nuslích. Není to žádná sláva, ale zvládáme to sami.“ V jeho hlase byla poprvé za dlouhou dobu slyšet hrdost.

Dnes už vím, že někdy musí člověk pustit své děti z hnízda – i když to bolí. Možná mě budou nenávidět, možná mi to nikdy neodpustí… Ale možná jednou pochopí.

Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen sobecká matka, která nedokázala vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?