Dala jsem dům dceři, protože jsem věřila, že mě na stáří podpoří. Teď mě prosí, abych odešla.

„Mami, prosím tě… už to takhle dál nejde. Potřebujeme s Petrem víc prostoru. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys našla něco svého.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Sedím na své staré pohovce v obýváku, kde jsem kdysi s manželem Jaroslavem plánovala budoucnost. Dnes tu sedím sama, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Moje dcera Lenka stojí ve dveřích, nervózně si pohrává s prstenem na ruce a vyhýbá se mému pohledu. Vždycky byla tvrdohlavá, ale nikdy bych nevěřila, že mě jednou požádá, abych opustila domov, který jsem pro ni vybudovala.

„Lenko, to přece nemyslíš vážně… Kde bych měla jít? Vždyť je to můj dům! Já ho postavila, já ho udržovala…“

„Mami, já vím, že je to těžké. Ale už jsi mi ho přepsala. Petr má práci z domu, děti potřebují svůj pokoj…“

Slyším v jejím hlase nervozitu i lítost, ale zároveň neústupnost. Vzpomínám si na den, kdy jsem jí před pěti lety podepsala převod domu. Byla jsem po operaci kyčle a bála se budoucnosti. Lenka mě tehdy přesvědčila: „Mami, budeš mít jistotu. Kdyby se ti něco stalo, všechno bude jednodušší.“ Věřila jsem jí. Vždyť je to moje dítě.

Jaroslav zemřel před sedmi lety. Byli jsme spolu čtyřicet let. On by tohle nikdy nedopustil. Po jeho smrti jsem se upnula na Lenu a její rodinu. Pomáhala jsem s vnoučaty, vařila jim obědy, prala prádlo. Byla jsem tu vždycky pro ně. A teď? Teď jsem přítěž.

„Mami, nezlob se… Ale už to fakt nejde. S Petrem se pořád hádáme kvůli prostoru. Děti jsou už velké…“

„A co já? Kam mám jít? Na ubytovnu? Do domova důchodců?“

Lenka mlčí. Vím, že v ní bojuje svědomí s pohodlím. Petr nikdy nebyl nadšený z toho, že tu bydlím s nimi. Vždycky měl poznámky: „Vaše maminka zase zapomněla zhasnout v koupelně.“ „Proč musí být všude její věci?“ Nikdy mě nebral jako součást rodiny.

Vzpomínám si na chvíle, kdy byla Lenka malá. Jak jsme spolu pekly bábovku, jak jsem jí četla pohádky před spaním. Jak mi slibovala: „Maminko, až budeš stará, budu se o tebe starat jako ty o mě.“

Teď stojím před rozhodnutím: mám bojovat o svůj domov? Nebo odejít a nechat je žít jejich život?

Začínám si balit věci do krabic. Každý hrníček, každá fotografie mě bodne u srdce. Přijde mi to jako pohřeb mého života. Sousedi mě litují: „To je hrozné, paní Nováková… Vaše dcera je nevděčná.“ Ale co když jsem udělala chybu já? Možná jsem byla moc měkká. Možná jsem měla být tvrdší a dům si nechat.

Jednoho večera přijde Lenka za mnou do pokoje.

„Mami… nechci, abys odešla ve zlém.“

„Lenko, proč mi to děláš? Copak už pro tebe nic neznamenám?“

Rozpláče se. „Já už nevím, co mám dělat… Petr na mě tlačí, děti jsou protivné… Já už nemůžu.“

Objímám ji a cítím její slzy na rameni. Najednou chápu – není to jen o mně. Je to i o ní. O jejím strachu selhat jako matka i manželka.

Začnu hledat malý byt v paneláku na druhém konci města. Sociální pracovnice mi nabídne pomoc s žádostí o příspěvek na bydlení. Připadám si ponížená – celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra na interně v Motole a teď prosím stát o almužnu.

První noc v novém bytě je tichá a studená. Nikdo tu není. Jen já a moje vzpomínky.

Lenka mi volá až za týden.

„Mami… můžu přijít?“

Přijde sama, bez Petra i dětí. Sedíme naproti sobě u malého stolu.

„Promiň mi to všechno… Já jen… já jsem nevěděla, jak jinak to řešit.“

„Lenko, já ti odpouštím. Ale nikdy nezapomenu.“

Od té doby se vídáme méně často. Vnoučata za mnou občas přijdou na návštěvu – ale už to není jako dřív.

Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem chybu já? Nebo je chyba v tom, jak jsme dnes naučení myslet hlavně na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?