Sbohem, ale nezapomeň si svůj odpad! Když Karel našel můj vlas na židli

„Tohle už je moc, Lucie! Jak si můžeš dovolit nechat po sobě takový bordel?“ Karel stál uprostřed mého obýváku, v ruce držel židli a na ní ukazoval jeden jediný dlouhý vlas. Jeho hlas se třásl vztekem a já měla pocit, že se dívám na cizího člověka. Ještě před týdnem jsme spolu seděli v hospodě U Medvídků a smáli se nad pivem, dneska mi tu křičí kvůli vlasu.

„Kájo, to myslíš vážně? Vždyť je to jenom vlas! Copak ty nikdy nezapomeneš něco uklidit?“ snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř mě to vřelo. Věděla jsem, že tohle není o vlasu. Poslední měsíce mezi námi viselo napětí, které se dalo krájet. Od té doby, co jsem se nastěhovala do jeho bytu na Letné, abych ušetřila za nájem, jsme si začali lézt na nervy. On měl rád pořádek, já byla spíš chaotická duše. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.

Karel položil židli zpátky a zhluboka se nadechl. „Víš co? Už toho mám dost. Každý den po tobě uklízím, všechno je na mně. Ty si tu žiješ jak princezna a já jsem tvůj sluha.“

„To není pravda! Taky vařím, nakupuju…“ začala jsem se bránit, ale on mě přerušil.

„Vaříš? Jo, jednou za týden uděláš těstoviny a myslíš si, že je to vyrovnaný? Lucie, já už takhle nemůžu.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen hádka o vlasu. Bylo to všechno – jeho práce v advokátní kanceláři, kde byl pod neustálým tlakem, moje nestabilní brigády a věčný stres z peněz. A taky jeho máma, která mi nikdy nepřišla na jméno a při každé návštěvě mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá.

Vzpomněla jsem si na poslední neděli. Seděli jsme u stolu s jeho rodiči v jejich panelákovém bytě na Proseku. Jeho máma mi podávala koláč a s úsměvem poznamenala: „Lucinko, ty jsi taková šikovná holka… ale kdybys byla trochu pořádnější, možná bys Karla tolik nezatěžovala.“ Karel mlčel. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že mě nikdy nebude bránit.

Teď stál přede mnou a čekal na odpověď. Místo slov mi začaly téct slzy. „Tak já odejdu,“ zašeptala jsem.

„To by bylo nejlepší,“ řekl tiše. Najednou vypadal unaveně a zlomeně.

Začala jsem házet věci do tašky – pár triček, knížky, starý svetr po babičce. Každý předmět mi připomínal chvíle, kdy jsme byli šťastní. První společné Vánoce, kdy jsme zdobili stromek a smáli se nad rozbitou ozdobou. Letní večery na balkoně s vínem a hudbou z rádia. Všechno to bylo pryč kvůli jednomu vlasu… nebo spíš kvůli tomu, co ten vlas symbolizoval.

Když jsem odcházela, Karel stál ve dveřích a díval se na mě s prázdným pohledem. „Nezapomeň si vzít všechno,“ řekl chladně.

Venku pršelo. Šla jsem ulicí a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Byla jsem opravdu tak špatná spolubydlící? Nebo jsme jen oba čekali od života něco jiného?

Doma mě čekala máma s tátou. „Co se stalo?“ ptala se máma hned ve dveřích.

„Vyhodil mě kvůli vlasu,“ vzlykla jsem.

Táta zavrtěl hlavou: „To nebylo kvůli vlasu, Lucko. To bylo kvůli tomu, že jste si přestali rozumět.“

Seděli jsme dlouho v kuchyni a povídali si o tom, jak těžké je žít s někým jiným. Máma vzpomínala na své první manželství: „Taky jsme se hádali kvůli hloupostem. Ale když člověk nechce ustoupit ani o milimetr…“

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno se může všechno rozpadnout. Jeden vlas na židli – a najednou jste zase sami.

Druhý den mi Karel napsal zprávu: „Promiň za včerejšek. Ale myslím, že to takhle bude lepší.“

Odpověděla jsem jen: „Možná máš pravdu.“

Od té doby jsme se neviděli. Občas ho zahlédnu ve městě – vždycky spěchá s aktovkou v ruce a tváří se zamyšleně. Někdy si říkám, jestli mu taky chybím. Nebo jestli už dávno zapomněl.

Možná jsme oba udělali chyby. Možná jsme jen nebyli připravení žít spolu v jednom malém bytě plném očekávání a nenaplněných snů.

A tak se ptám: Je možné odpustit malichernosti a najít cestu zpět? Nebo jsou některé věci prostě nevratné? Co byste udělali vy?