Když láska vyprchá: Příběh Jany, která přestala milovat svého muže

„Proč jsi zase zapomněl koupit mléko?“ vyštěkla jsem na Petra, sotva za sebou zavřel dveře. Jeho unavený pohled sklouzl k tašce v ruce a já v tu chvíli věděla, že to není o mléku. Už dávno ne. V kuchyni se rozhostilo ticho, které bylo těžší než olovo. Petr se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale jen pokrčil rameny a odešel do ložnice. Zůstala jsem stát mezi lednicí a stolem a v hlavě mi hučelo: Proč mě všechno na něm tak rozčiluje? Kdy se to stalo?

Bylo mi třicet šest a žili jsme spolu už dvanáct let. Máme dvě děti – Aničku a Matěje. Všechno by mělo být v pořádku. Jenže už několik měsíců jsem cítila, že něco není v pořádku se mnou. S námi. S láskou, která kdysi byla tak silná, že jsem kvůli ní opustila rodné Brno a přestěhovala se za Petrem do Prahy.

Začalo to nenápadně. První znamení bylo, že jsem přestala vyhledávat jeho blízkost. Dřív jsem se těšila, až přijde domů, objala ho kolem pasu a vyprávěla mu o svém dni. Teď jsem raději zůstávala déle v práci nebo si domlouvala schůzky s kamarádkami. Když mě chtěl obejmout, ucukla jsem. „Jsi v pořádku?“ ptal se jednou večer Petr, když jsem se odtáhla. „Jen jsem unavená,“ zalhala jsem.

Druhé znamení bylo, že mi začalo vadit všechno, co dělá. Jak jí polévku, jak si nechává ponožky na gauči, jak se směje svým vlastním vtipům. Dřív mi to přišlo roztomilé nebo jsem to přehlížela. Teď mě to dohánělo k šílenství. „Nemůžeš si ty ponožky aspoň jednou uklidit?“ vyjela jsem na něj jednou před dětmi. Anička se na mě podívala s obavami v očích a já se cítila jako nejhorší matka na světě.

Třetí znamení bylo nejhorší – přestala jsem s ním mluvit o důležitých věcech. Když mi nabídli povýšení v práci, neřekla jsem mu to. Když mě něco trápilo, svěřila jsem se kamarádce Lucii nebo mamince po telefonu. Petr byl najednou cizinec v našem vlastním bytě.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a večeřeli. Děti už byly ve svých pokojích a mezi námi viselo ticho jako těžký závěs. „Jano,“ začal Petr tiše, „co se s námi děje? Máš mě ještě ráda?“ Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem si přiznala pravdu – už ho nemiluju. „Nevím,“ odpověděla jsem a rozplakala se.

Následující týdny byly peklem. Petr se snažil – nosil mi květiny, plánoval víkendy mimo Prahu, dokonce začal vařit večeře. Já ale cítila jen vinu a prázdnotu. „Proč jsi tak odtažitá?“ ptal se zoufale. „Snažím se… ale ty mě odmítáš.“ Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, jak mu říct, že už je pozdě.

Jednou večer přišla Lucie na návštěvu. Seděly jsme na balkoně s vínem a já jí všechno řekla. „Víš, že tohle je normální?“ řekla tiše Lucie. „Spousta žen to zažije. Ale málokterá má odvahu to přiznat nahlas.“ „A co mám dělat? Kvůli dětem…“ vzlykla jsem. „Kvůli dětem bys měla být šťastná ty sama,“ odpověděla Lucie.

Začala jsem chodit k terapeutce paní Novotné. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech bez strachu z odsouzení. „Jano, někdy láska prostě skončí,“ řekla mi jednou paní Novotná. „Otázka je, co s tím uděláte dál.“ Doma jsme s Petrem začali mluvit otevřeněji – někdy jsme křičeli, jindy plakali oba dva.

Jednoho dne jsme seděli na lavičce v parku u Vltavy a Petr řekl: „Možná bychom měli jít každý svou cestou.“ Bylo to jako úleva i rána zároveň. „Nechci tě držet tam, kde už nechceš být,“ dodal tiše.

Rozvod byl těžký hlavně kvůli dětem. Anička plakala, Matěj měl vztek. Snažila jsem se jim vysvětlit, že někdy rodiče zůstanou kamarádi a že je budeme milovat oba stejně silně jako dřív.

Dnes žiju sama s dětmi v menším bytě na Žižkově. Petr má nový život a novou partnerku – prý je šťastný. Já taky někdy cítím štěstí, jindy smutek nebo vinu. Ale už vím, že největší odvaha je přiznat si pravdu a nebát se změny.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Kdybych tehdy mlčela a dál předstírala lásku – byla bych šťastnější? Nebo bych ztratila samu sebe úplně? Co byste udělali vy?