Dar, který změnil všechno: Příběh o ledvině, lásce a zradě

„Mami, já už nemůžu…“ šeptla jsem do telefonu, zatímco jsem seděla na chladné lavičce před Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze. Slzy mi stékaly po tváři a ruce se mi třásly. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. Bylo mi třicet tři a místo plánování budoucnosti s přítelem Honzou jsem čekala na zázrak – na novou ledvinu.

Moje diagnóza přišla nečekaně. Jednoho dne jsem omdlela v práci v bance na Václavském náměstí a druhý den už ležela na JIPce. Lékařka, paní doktorka Novotná, mi tehdy řekla: „Martino, vaše ledviny selhávají. Potřebujete transplantaci.“ V tu chvíli jsem si připadala jako v cizím filmu. Honza mě držel za ruku, ale jeho pohled byl prázdný. Moje máma plakala na chodbě.

Dny se táhly v nekonečných dialýzách a čekání na vhodného dárce. Honza začal být čím dál víc odtažitý. „Martino, já tohle nezvládám…“ řekl mi jednou večer v nemocničním pokoji. „Promiň.“ A odešel. Už se nevrátil.

Zůstala jsem sama se svou nemocí a strachem. Moje sestra Lenka měla dvě malé děti a nemohla být dárkyní. Táta byl po infarktu. Naděje se rozplývala jako mlha nad Vltavou.

Pak přišel Petr. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi ho představila koordinátorka transplantací. „Martino, tohle je pan Petr Dvořák. Rozhodl se darovat ledvinu anonymně.“ Byl to muž kolem čtyřicítky, s laskavýma očima a nervózním úsměvem. „Dobrý den… já… doufám, že vám můžu pomoct,“ řekl tiše.

Operace proběhla v březnu 2017. Probudila jsem se s pocitem vděčnosti a úlevy. Petr ležel na vedlejším pokoji a když jsem ho poprvé navštívila, držel v ruce knihu od Hrabala. „Jsem rád, že to dobře dopadlo,“ usmál se.

Začali jsme si psát zprávy, nejdřív jen ohledně rekonvalescence. Pak jsme spolu šli na kávu do kavárny Slavia. Povídali jsme si o všem možném – o jeho rozvodu, o mém strachu z budoucnosti, o tom, jaké to je žít s vědomím, že ve mně bije kus někoho jiného.

Moje rodina byla z Petra nadšená. Máma ho zvala na nedělní obědy, Lenka mu pekla koláče. Petr byl tichý, ale pozorný. Jednou mi přinesl do nemocnice kytici kopretin a řekl: „Jsi silnější, než si myslíš.“

Časem mezi námi vzniklo něco víc než jen vděčnost. Začali jsme spolu trávit víkendy – výlety do Českého ráje, procházky po Petříně, večery u vína v jeho bytě na Žižkově. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila živá.

Ale stín minulosti byl stále přítomný. Moje tělo odmítalo ledvinu dvakrát během prvního roku a já musela znovu do nemocnice. Petr byl vždy u mě, ale začal být unavený. „Martino, mám pocit, že tě nikdy nedokážu opravdu zachránit,“ řekl mi jednou v noci.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kvůli tomu, kdo zapomněl koupit mléko, kdo má víc práce nebo kdo je víc unavený. Já byla podrážděná z léků a strachu z dalšího selhání těla. On byl vyčerpaný z práce a pocitu odpovědnosti za můj život.

Jednoho dne jsem našla v jeho mobilu zprávy od jeho bývalé ženy Aleny. „Chybíš mi,“ psala mu ona. „I ty mně,“ odpovídal jí Petr. Srdce mi bušilo až v krku.

„Petr, proč jsi mi to neřekl?“ vyčetla jsem mu večer doma.

„Martino, já nevím… Jsem zmatený. Mám tě rád, ale Alena je matka mé dcery…“

V tu chvíli jsem pochopila, že naše pouto bylo možná silné, ale nebylo nezlomné.

Rozešli jsme se krátce před Vánoci. Petr se odstěhoval zpět k Aleně a já zůstala sama ve svém bytě na Vinohradech – s jeho ledvinou a prázdnotou uvnitř.

Dnes je to už rok od našeho rozchodu. Ledvina stále funguje a já žiju dál – pracuju na poloviční úvazek v knihovně a občas si zajdu na kávu do Slavie sama. Občas potkám Petra na ulici s jeho dcerou Aničkou a krátce si zamáváme.

Někdy si říkám: Je možné být navždy spojený s někým jen díky jednomu orgánu? Nebo je lidské srdce silnější než jakákoli fyzická vazba? Co byste udělali vy na mém místě?