Když rodinná oslava rozdělí srdce: Příběh o tom, jak Jasmíniny činy rozbily vztah mezi mnou a mým synem

„Mami, prosím tě, neříkej před Jasmínou nic o té hypotéce, víš, jak je na to háklivá,“ šeptal mi David do telefonu, zatímco jsem v kuchyni obracela bramboráky na pánvi. Bylo ráno před oslavou jeho čtyřicátých narozenin a já se těšila, že konečně uvidím obě vnučky pohromadě. Už dlouho jsem doufala, že tahle oslava bude začátkem lepších časů. Jenže už ten telefonát byl znamením, že něco není v pořádku.

Když jsem dorazila do jejich domu v Modřanech, Jasmína mě přivítala s úsměvem, který byl stejně studený jako ledová voda v Berounce. „Charlotto, doufám, že jste nepřinesla další sladkosti. Snažíme se holky vést ke zdravému životnímu stylu,“ řekla a přitom mi vzala z ruky krabici s domácím štrúdlem. Věděla jsem, že to myslí jako rýpnutí. Vždycky měla potřebu mi připomínat, že ona je teď paní domu.

David byl nervózní, pobíhal mezi kuchyní a obývákem, zatímco holky si hrály na zahradě. Snažila jsem se zapojit do příprav, ale Jasmína mě odstrkovala od všeho – „To už mám hotové,“ „Tohle radši nech na mě,“ „Mami, prosím tě, sedni si.“ Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě.

Když přišli další hosté – Jasmínini rodiče a její sestra s manželem – atmosféra ještě víc zhoustla. Všichni se znali lépe než já. Seděla jsem stranou a poslouchala jejich debaty o dovolené v Chorvatsku a o tom, jak je těžké najít dneska dobrou školu pro děti. Nikdo se mě na nic neptal.

Pak přišel ten okamžik. David otevřel láhev vína a začal vyprávět o tom, jak se jim daří splácet hypotéku na byt v Braníku, který pronajímají. „No jo, kdyby nebylo tvého táty,“ obrátila se Jasmína na svého otce, „tak bychom nikdy neměli kde bydlet.“

„A co tvoje maminka?“ zeptal se její otec s úsměvem na Davida.

David se zarazil a podíval se na mě. „Maminka nám taky hodně pomohla…“ začal.

Jasmína ho přerušila: „Ale hlavně jsme si všechno museli vybojovat sami. Dneska už nikdo nic nedostane zadarmo.“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Věděla jsem, že tohle je narážka na to, že jsem jim nemohla dát tolik peněz jako její rodiče. Přitom jsem jim vždycky pomáhala – hlídala holky, vařila jim jídlo do mrazáku, půjčila jim peníze na první vybavení bytu.

„Jasmíno,“ řekla jsem tiše, „všichni jsme přece rodina. Každý pomáhá, jak může.“

„Ano, ale někdo víc a někdo míň,“ odpověděla mi ostře.

V tu chvíli se rozhostilo trapné ticho. David se díval do země. Moje starší vnučka Anička přišla ke mně a objala mě kolem pasu. „Babičko, pojď si s námi hrát,“ zašeptala.

Šla jsem ven na zahradu a snažila se nedat na sobě znát slzy. Holky si hrály na schovávanou a já je pozorovala s pocitem naprosté bezmoci. Věděla jsem, že už nejsem vítaná součást jejich života.

Po chvíli za mnou přišel David. „Mami, nezlob se na Jasmínu. Ona to tak nemyslí… Má teď hodně stresu v práci.“

„Davide,“ podívala jsem se mu do očí, „já už nevím, co mám dělat. Připadám si tu navíc.“

„To není pravda! Holky tě mají rády… Já tě mám rád…“

„Ale Jasmína mě nesnáší,“ vyhrkla jsem.

David mlčel. Pak jen tiše řekl: „Zkus to vydržet kvůli nám.“

Ten večer jsem odešla dřív než ostatní hosté. Nikdo mě nezastavil. Ani Jasmína, ani David. Jen Anička mi zamávala z okna.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na fotku malého Davida z první třídy. Slzy mi tekly po tváři. Tolik let jsem žila pro rodinu – a teď jsem sama.

Od té oslavy uplynuly tři měsíce. David mi volal jen jednou – krátce a rozpačitě. S holkami jsem mluvila naposledy tehdy na zahradě.

Přemýšlím: Je možné ještě někdy najít cestu zpátky? Nebo už navždy zůstanu jen vzpomínkou v životě svého syna?

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o rodinu za každou cenu?