Omluva, která změnila všechno: Příběh z pražské tramvaje

„To snad nemyslíte vážně!“ ozvalo se vedle mě tak hlasitě, až se několik hlav otočilo. Stál jsem v přeplněné tramvaji číslo 22, která se právě prudce rozjela od zastávky I. P. Pavlova. Všichni jsme byli namačkaní jako sardinky, když jsem nechtěně šlápl na nohu ženě přede mnou. Byla to paní kolem čtyřicítky, s krátkými tmavými vlasy a výrazem, který by dokázal zmrazit i Vltavu v lednu.

„Promiňte, opravdu se omlouvám,“ vyhrkl jsem a snažil se uhnout pohledem. Ale ona mě propalovala očima, jako bych jí způsobil úmyslnou újmu. „To je dneska normální? Lidi si šlapou po nohou a ještě čekají, že jim to projde?“ pokračovala hlasem, který se nesl celou tramvají.

V tu chvíli jsem cítil, jak mi hoří tváře. Všichni kolem nás ztichli. I ten pán s novinami přestal listovat a mladá slečna s mobilem přestala psát zprávu. Cítil jsem na sobě pohledy celého vozu. „Opravdu mě to mrzí, nebylo to schválně,“ zopakoval jsem tišeji.

„To nestačí! Vy mladí jste dneska úplně bezohlední!“ pokračovala žena a její hlas nabíral na síle. Najednou se ozval starší muž s šedivými vlasy: „Paní, vždyť se omluvil. Každému se to může stát.“

Žena se na něj otočila: „A vám by nevadilo, kdyby vám někdo rozšlápl nohu? To je dneska normální?“

Muž pokrčil rameny: „Vždyť je ráno, všichni spěcháme do práce. Neudělal to schválně.“

Cítil jsem, jak se mi třesou ruce. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek – proč to tak hrotí? Proč si to bere tak osobně? Vždyť jsem se omluvil…

Tramvaj projela další zastávkou a napětí by se dalo krájet. Nikdo nemluvil. Jen zvuk kolejí a občasné cinknutí zvonku narušovalo ticho. Snažil jsem se dívat z okna a předstírat, že tam nejsem.

Najednou mi v kapse zavibroval mobil. Zpráva od mámy: „Nezapomeň dneska přijít dřív, táta chce mluvit.“ Ztuhl jsem ještě víc. Poslední týdny doma nebyly jednoduché – táta přišel o práci a máma byla pořád nervózní. Každý večer hádky o peníze, o budoucnost, o mě…

Možná proto jsem byl tak přecitlivělý na tuhle situaci v tramvaji. Možná proto mě ta paní tak rozhodila. Cítil jsem v sobě vztek i bezmoc zároveň.

Když tramvaj zastavila na Náměstí Míru, žena vystoupila. Ještě naposledy se na mě otočila a pronesla: „Příště dávejte větší pozor.“ Dveře se zavřely a já měl pocit, že se mi konečně ulevilo.

Vedle mě stála mladá holka s batůžkem. Naklonila se ke mně a zašeptala: „Nedělejte si z toho hlavu. Někteří lidi jsou prostě protivní.“ Usmál jsem se na ni vděčně.

Zbytek cesty jsem přemýšlel o tom, proč jsou lidé tak podráždění. Proč si navzájem nedokážeme odpustit drobné chyby? Proč je pro někoho omluva málo?

Doma mě čekala další dávka napětí. Táta seděl u stolu s hlavou v dlaních, máma pobíhala po kuchyni a nervózně míchala polévku.

„Tak co škola?“ zeptal se táta bez zájmu.

„Dobrý…“ odpověděl jsem tiše.

Máma si povzdechla: „Mohl bys být trochu sdílnější.“

Chtěl jsem jim říct o tom, co se stalo v tramvaji, ale věděl jsem, že by to nepochopili. Mají svých starostí dost.

Večer jsem seděl u stolu a díval se do prázdna. Přemýšlel jsem o té ženě z tramvaje – co ji asi trápí? Možná má doma podobné problémy jako my. Možná je sama a všechno ji štve. Nebo jí někdo ublížil a ona si to vybíjí na ostatních.

Vzpomněl jsem si na slova té holky s batůžkem: „Někteří lidi jsou prostě protivní.“ Ale je to opravdu tak jednoduché? Nebo jsme všichni jen unavení a ztracení ve svých starostech?

Druhý den ráno jsem nastoupil do stejné tramvaje. Tentokrát jsem si dával pozor na každý krok. Ale stejně jsem měl pocit, že napětí visí ve vzduchu – každý je ponořený do svých myšlenek, každý bojuje svůj malý boj.

Možná bychom si měli častěji připomínat, že za každým pohledem, za každým výbuchem emocí je příběh, který neznáme.

Kolik omluv denně nestačí? A kolik z nás by potřebovalo slyšet jedno obyčejné „to nic“?