Když mi bylo osm, táta odešel. Po třiceti letech se vrátil a všechno změnil.

„Proč jsi odešel? Proč jsi nás nechal samotné?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se mi třese v krku, zatímco stojím naproti muži, kterého jsem třicet let neviděl. Je to můj otec – Petr. Vypadá starší, unavenější, ale jeho oči jsou pořád stejné. Ty oči, které jsem si pamatoval z dětství, když mě učil jezdit na kole v parku na Letné.

Bylo mi osm, když jednoho rána prostě zmizel. Máma mi řekla, že musel odejít za prací do Brna. Ale já věděl, že je to lež. Slyšel jsem jejich hádky za zavřenými dveřmi – o penězích, o jeho nové známosti, o tom, že už to takhle dál nejde. A pak už byl pryč. Zbyli jsme jen já a máma v našem malém bytě na Žižkově. Máma dělala dvě práce, aby nás uživila. Já jsem se naučil být samostatný – vařit si polévku z pytlíku, prát si ponožky v umyvadle a hlavně – neptat se na tátu.

Roky plynuly. Vystudoval jsem ekonomii na VŠE, začal pracovat v jedné velké bance na Pankráci. Pracoval jsem tvrdě, abych měl všechno, co nám kdysi chybělo – peníze, uznání, jistotu. Koupil jsem si byt s výhledem na Vltavu, jezdil jsem v novém Superbu a každý pátek večeřel v drahých restauracích s kolegy. Ale uvnitř mě pořád něco chybělo. Něco, co jsem neuměl pojmenovat.

A pak jednoho deštivého večera zazvonil zvonek u dveří. Otevřel jsem a tam stál on. Otec. Třásl se zimou a v ruce držel starou igelitku z Tesca.

„Ahoj Tomáši,“ řekl tiše.

Zamrzl jsem. Všechno ve mně křičelo: Zavři dveře! Ale místo toho jsem ho pustil dovnitř. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni a mlčeli. On si prohlížel můj byt – moderní kuchyň, drahé spotřebiče, obrazy na stěnách.

„Máš to tu pěkné,“ řekl nakonec.

„Co chceš?“ vyhrkl jsem ostřeji, než jsem chtěl.

Sklopil oči. „Chtěl jsem tě vidět. Vím, že nemám právo… ale…“

Vzpomněl jsem si na všechny ty Vánoce bez něj, na máminy slzy, na to, jak jsem si přál mít tátu aspoň na zápas ve fotbale. Všechno to ve mně vřelo.

„Proč jsi odešel? Kvůli jiné ženské? Kvůli tomu, že jsme byli chudí?“

Zvedl ke mně oči plné bolesti. „Byl jsem zbabělec. Nevěděl jsem si rady sám se sebou… Slibuju ti, že kdybych mohl vrátit čas…“

„Ale nemůžeš!“ skočil jsem mu do řeči.

Následující týdny byly jako jízda na horské dráze. Otec mi volal, psal zprávy. Nejdřív jsem je ignoroval. Pak jsem začal odpovídat jednoslovně. Nakonec jsme se začali scházet – nejdřív na kávu v kavárně Slavia, pak jsme spolu šli na hokej Sparty.

Máma o tom nechtěla ani slyšet. „Po tom všem tě teď najednou potřebuje? Kde byl, když jsi měl horečky? Kde byl, když jsi maturoval?“ křičela na mě jednou večer do telefonu.

Nevěděl jsem, co jí mám říct. Cítil jsem se rozpolcený – loajální k mámě, která pro mě obětovala všechno, ale zároveň zvědavý po odpovědích od otce.

Jednou jsme seděli s otcem v parku a on mi vyprávěl o svých letech v Brně – o tom, jak začínal znovu od nuly, jak ho opustila ta žena kvůli které nás opustil i on sám. Jak skončil sám v malém podnájmu a litoval každého dne bez nás.

„Víš,“ řekl tiše, „myslel jsem si tehdy, že uteču před svými problémy. Ale člověk před sebou neuteče nikdy.“

Začal jsem přemýšlet o svém vlastním životě. O tom, jak moc pracuju a jak málo času trávím s lidmi, na kterých mi záleží. O tom, že mám sice všechno materiální zabezpečení světa, ale pořád cítím prázdnotu.

Jednoho dne mi volala máma: „Tomáši… promiň mi ty výčitky. Jen mám strach, abys zase nebyl zklamaný.“

Objal jsem ji a poprvé po letech jí řekl: „Mami, mám tě rád.“

S otcem to nebylo jednoduché. Byly dny, kdy jsme se pohádali kvůli minulosti nebo kvůli tomu, jak moc mě jeho odchod poznamenal. Ale byly i chvíle smíření – když jsme spolu šli na pivo do hospody U Pinkasů nebo když mi vyprávěl historky z mládí.

Jednou večer jsme seděli u mě doma a on se rozplakal: „Nikdy ti to nevynahradím… Ale chtěl bych být aspoň teď tvým tátou.“

Nevím, jestli mu někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – rodina není jen o krvi nebo o tom být dokonalý. Je to o tom najít odvahu začít znovu.

Někdy si říkám: Je možné opravdu odpustit člověku, který vás nejvíc zranil? A co vlastně znamená být rodina? Co byste udělali vy na mém místě?